SV. BENEDIKT   "Žil jeden muž, který vedl svatý život, benediktus byl - to znamená Bohem požehnaný - a Benediktus bylo také jeho jméno". Těmito slovy začíná Druhá kniha dialogů sv. Řehoře (540-604, od 590 papež). Je to nejvýznamnějším a prakticky jediný zdroj informací o životě sv. Benedikta (asi 480-560). Následující řádky stručně shrnují nejdůležitější úseky Benediktova života, jak je nalézáme Dialozích, které ale v žádném případě neměly být historickou zprávou nebo snad jednou se "svatých legend". Vřele doporučujeme tuto knihu všem, kteří se chtějí dozvědět něco víc o cestě člověka k Bohu, kterou je duchovní život. Je dostupná zatím pouze ve slovenštině, polštině, němčině... české vydání se ale má snad brzo objevit. Citáty uvedené v textu jsou překlad z němčiny.    "Od dětství měl srdce zralého člověka" píše sv. Řehoř. Jeho otec, zámožný občan města Nursie, ho vysílá na studia do Říma, když ale Benedikt pochopil, že život v prostředí napůl pohanského Říma by mohl být pro jeho duchovní život katastrofou, zříká se kariéry a"vědomě nevědomý, moudře nevzdělaný"  odchází hledat samotu s přáním "líbit se jedině Bohu". Doprovází ho jen jeho pěstounka. Usazují se v městečku Affile. Benedikt zde vykoná svůj první zázrak a tím vzbuzuje úctu a obdiv svého okolí. Proto tajně opouští městečko i pěstounku, nachází jeskyni v Subiaku asi 75 km od Říma a tam tráví tři roky v naprosté samotě, pouze jistý mnich Roman z nedalekého kláštera mu přináší chléb. Po třech letech nečekaně - na pokyn Pána - vyhledá Benedikta  v době Velikonoc jeden kněz, aby spolu s ním modlitbou, duchovním rozhovorem i slavnostním pokrmem oslavil svátek Zmrtvýchvstání. V té době nacházejí Benedikta také pastýři a další lidé z okolí. On jim ukazuje cestu k Bohu, a oni na oplátku přináší potřebné prostředky k životu. Přichází i mniši z jednoho kláštera (podle tradice klášter Vicovaro) s prosbou, aby se postavil do čela jejich společenství, protože jejich opat právě umřel. Benedikt po dlouhém zdráhání souhlasí, ale brzy se ukazuje, že očekávání Benedikta a očekávání mnichů se podstatně rozcházejí. Benedikt se marně snaží přimět je, aby se vrátili na cesty Evangelia a mniši neochotní změnit svůj starý způsob života se rozhodují Benedikta otrávit. Jejich záměr však vyjde najevo ve chvíli, kdy Benedikt pronáší požehnání nad  pohárem s otráveným vínem a ten se tříští na střepy. Bez hněvu a s modlitbou opouští toto společenství a vrací se do milované samoty, aby tam přebýval "sám se sebou" - sám s Bohem. Zakrátko se kolem Benedikta začínají shromažďovat žáci. Zakládá v okolí Subiaka 12 klášterů po 12 mniších, ustanovuje v nich opata a sám žije s několika žáky a je duchovním otcem všech společenství. Mnohé římské rodiny mu svěřují své syny na vychování, nejznámějšími z těchto jeho žáků jsou Maur a Placid. Pokojný život v Subiaku však časem narušuje závist kněze Florencia, který svými intrikami proti Benediktovi začíná ohrožovat zdravý život a rozvoj komunit. Benedikt se rozhoduje řešit vyhrocenou situaci odchodem. Se skupinkou mnichů opouští Subiako a buduje na troskách bývalého pohanského chrámu klášter, který dnes známe jako Monte Cassino. Tam tráví zbytek svého života v kontemplaci, péči o společenství mnichů i lid z okolí, který v klášteře nachází podporu ve všemožných lidských nouzích a potřebách. Tam píše svou Řeholi pro mnichy - "skromnou Řeholi pro začátečníky" (RB 73,8), která nejlépe vypovídá o tom, kým Benedikt byl, neboť "svatý muž nemohl žít jinak, než sám učil". Život sv. Benedikta v knize Dialogů je protkán nejrůznějšími zázraky. Většina z nich má svůj vzor v některé události popsané Písmem svatým, např. chůze po vodě sv. Petra, vyvedení vody ze skály Mojžíšem... Sv. Benedikt byl mužem hluboké víry, sv. Řehoř říká: "byl naplněn duchem všech spravedlivých", byl jeho nástrojem. Stejně jako slova, tak i jeho činy jsou pevně zakotveny v modlitbě a dokazují v co - nebo snad lépe: v koho - věřil. Benedikt umírá v den, který sám předpověděl, s rukama vztaženýma k modlitbě, podpíraný svými mnichy. Je pohřben v kapli sv. Jana Křtitele na Monte Casino, ale už sv. Řehoř poznamenává, že jeho smrtí nekončí dílo započaté jeho životem. Důvodem k tomuto tvrzení mohou být stovky klášterů a tisíce následovníků, kteří díky sv. Benediktovi naplnili svůj život hledáním Boha a jeho oslavou.      *   Sv. Benedikt je většinou zobrazován jako opat (s opatskou berlou a křížem) nebo mnich v benediktinském hábitě s kalichem (často prasklým), ze kterého vylézá had, s knihou Řehole, příp. krkavcem držícím v zobáku chléb. Dalším motivem bývají vize sv. Benedikta, smrt sv. Benedikta, nebo mladý Benedikt klečící v modlitbě před obrazem Panny Marie (tzv. Madonna Benedictina, tento obraz je např. na bočním oltáři v bazilice sv. Markéty v Praze na Břevnově).          SV. SCHOLASTIKA   Podle tradice byla sv. Scholastika (lat. "žačka") sestra sv. Benedikta. Zatímco některé zdroje označují jako místo jejího života Subiako, kde se nachází klášter pod jejím jménem, jiné zmiňují Piumarola poblíž Monte Cassina. Nejdůležitějším textem vypovídajícím o tom, kým byla, je stejně jako v případě Benedikta 2. Kniha dialogů sv. Řehoře Velikého. Níže je uveden v plném znění. Benedikt ani Scholastika neměli v úmyslu založit Řád benediktinů či benediktinek, v jejich době pojem "Řád" v současném smyslu vůbec neexistoval. Nicméně společně položili základ něčemu, co dodnes vykazuje poměrně velkou životnost. Benedikt sepsal na základě Evangelia pravidla mnišského života, tj. Řeholi, a Scholastika ukázala, kdy je čas na výjimku z těchto pravidel. Konečným cílem Řehole je přivést člověka k Bohu, pomoci mu naplnit přikázání Pána: "milovat Boha nade všechno a bližního jako sebe sama". Dodržování Řehole nemůže mít přednost před láskou, naopak, má k ní vést. Benedikt to díky své sestře s konečnou platností pochopil na sklonku svého života a my z této zkušenosti těžíme dál v našem každodenním (benediktinském) životě.       * Sv. Scholastika je zobrazována jako abatyše s knihou Řehole a bílou holubicí nebo mniška klečící před monstrancí. Častý motiv je rozhovor se sv. Benediktem (viz níže uvedený text), příp. moment její smrti, kdy její duše v podobě holubice vzlétá k nebi.     ______________________________________________________________________________________________ Ze spisu "Dialogy o životě a divech italských otců" od svatého Řehoře Velikého, papeže Scholastika, sestra svatého Benedikta, již od dětství zasvěcená všemohoucímu Bohu, chodívala jednou za rok za bratrem. Muž Boží jí přicházíval vstříc na klášterní pozemek nedaleko od brány kláštera. Jednou zase přišla jako obvykle a její ctihodný bratr k ní přišel se svými učedníky. Celý den strávili v chválách Božích a ve svatých rozhovorech, a když se už začalo stmívat, společně pojedli. A protože se mezitím během jejich zbožné besedy připozdilo, svatá řeholnice požádala Benedikta: "Prosím tě, neopouštěj mě této noci a porozprávějme si až do rána o radostech života v nebi." On jí odpověděl: "Co to povídáš, sestro? Nemohu přece v žádném případě zůstat mimo svou celu." Když tedy ctihodná sestra uslyšela zápornou odpověď svého bratra, položila sepjaté ruce na stůl, sklonila hlavu do dlaní a začala se modlit k všemohoucímu Pánu. A když hlavu znovu zdvihla, strhla se mohutná bouře s hromy a blesky a takový liják, že ani ctihodný Benedikt, ani bratři, kteří ho provázeli, nemohli ani vykročit z místa, na kterém společně seděli. Tu začal Boží muž smutně naříkat a řekl: "Bůh ti buď milostiv, sestro, cos to provedla?" Nato ona: "Hleď, prosila jsem tě, ale tys mi nechtěl vyhovět; poprosila jsem proto svého Boha, a ten mě vyslyšel. Teď tedy jdi, můžeš-li, rozluč se se mnou a vrať se do kláštera." A tak ten, který tam nechtěl zůstat dobrovolně, zůstal nedobrovolně, a tak se stalo, že probděli spolu celou noc a vzájemně se posilovali zbožnou rozmluvou o d uchovním životě. Není divu, že žena zmohla víc než muž. Vždyť přece Bůh je láska*, jak říká Jan, a tak bylo navýsost správné, že ona dokázala víc, protože víc milovala. A hle, když po třech dnech stál Boží muž ve své cele a pozdvihl oči k nebi, spatřil, jak duše jeho sestry vychází z jejího těla v podobě holubice a vchází do skrytého nebe. Zaradoval se nad její velikou slávou, hymny a chvalozpěvy vzdal chválu všemohoucímu Bohu a poslal spolubratry, aby přinesli její tělo do kláštera a pochovali ji do hrobu, který měl připravený pro sebe. A tak se stalo, že ty, kdo byli vždycky jedna duše v Bohu, nerozdělil ani hrob. * 1 Jan 4,8. ___________________________________________________________________________________________   MLADA PŘEMYSLOVNA O životě ctihodné Mlady víme velmi málo: nevznikla o ní žádná soudobá legenda, nejstarším pramenem pro její životopis je Kosmas, který ovšem svou kroniku píše až o 125 let později. Byla nejmladší ze čtyř dětí (odtud snad jméno Mlada, od 15. stol. v latinizovaném tvaru Milada) českého knížete Boleslava I. a jeho manželky Biagoty. Místo ani rok Mladina narození neznáme, jen z datace pozdějších událostí lze usuzovat na rozmezí let  930-935(příp.945). Někdy kolem roku 966 asi Mlada vstoupila do kláštera benediktinek u kostela sv. Anežky v Římě, kláštera reformovaného podle clunyjské observance, kam odešla na pouť (úryvek z Kosmovy kroniky); v klášteře pobývala snad dva nebo tři roky. Dcera českého knížete nesla papeži důležité poselství svého otce (nebo možná bratra, není jisté, zda již nebyl českým knížetem Boleslav II.). V diplomatickém jednání s papežem, při němž Mlada zastupovala českého panovníka, skutečně dosáhla dvojího úspěchu: zřízení českého biskupství a založení prvního kláštera v Čechách.       Kosmas o Mladě ve své kronice píše: "Vlastní jeho - Boleslava II. - sestrou byla Mlada, panna Bohu zaslíbená, v svatém Písmu vzdělaná, křesťanskému náboženství oddaná, pokorou nadaná, v hovoru líbezná, k chudým a sirotkům štědrá příznivkyně a veškerou poctivostí mravů ozdobená. Ta se odebrala na zbožnou pouť do Říma a byla tam od otce apoštolského vlídně přijata; pobyvši tam nějaký čas, sdostatek se s mnišskými pravidly seznámila. Naposledy pan papež na radu svých kardinálů, zvláště pak chtě přispěti dobrotivou pomocí novému kostelu, vysvětil ji na abatyši se změněným jménem Marie a dal jí řeholi svatého Benedikta a opatskou berlu. Potom nová abatyše, dosáhši propuštění a požehnání apoštolského, aby přinesla do země české mnišskou řeholi, jela do drahé vlasti se svým průvodem velmi potěšeným." (Kosmova kronika česká. Přel. K. Hrdina a M. Bláhová. Praha: Svoboda, 1972, s. 41n.) Ani přesné datum smrti Mlady není známo. Tradice klade úmrtí abatyše Marie - kněžny Mlady k 8. nebo 9. únoru roku 994. Byla pohřbena v kapli sv. Anny. K oficiálnímu svatořečení Mlady nikdy nedošlo, proto se používá titul ctihodná. * Mladu Přemyslovnu můžeme na obraze v bazilice sv. Jiří na Pražském Hradě vidět jak předává 1. českému biskupovi Dětmarovi biskupský pastorál. Jinak ji zpravidla vidíme zobrazenou jako abatyši s opatskou berlou a s korunkou. ___________________________________________________________________________________________     Současná modlitba - báseň k Mladě Přemyslovně (autor mm)    Mlado z rodu světců, Mlado z rodu hříšníků, Mlado z rodu kajícníků - oroduj za nás!    Dívko nad jiné vzdělaná, pokorná diplomatko, panno Bohu zasvěcená - oroduj za nás!    Matko pražského biskupství, učitelko duchovního života, rádkyně knížat a biskupů - oroduj za nás!    Pros za svou diecézi, pros za svůj řád.       Vypros hříšným kajícnost, nauč ženy býti ženami, pošli všem moudré rádce, dej nám v Kristu věčné mládí.      Kéž na tvou přímluvu a podle tvého příkladu sloužíme tam, kde je naše místo, ABY VE VŠEM BYL OSLAVEN BŮH.   MENU