KOMUNITA VENIO

Název komunity "Venio" - "přicházím" (...abych plnil tvou vůli, Bože - Žalm 40, 8; Žid 10,7) vyjadřuje velkou dynamiku života tohoto společenství. Každý den je naznačen hledáním a snahou vyplnit vůli Boží v tom všem, co s sebou přináší život jak v komunitě, tak v práci uprostřed světa. Život našeho společenství je jedním z mnoha způsobů, jak v dnešní době propojit modlitbu s prací, jak sloučit život v ústraní se zaangažováním se do dění v současné společnosti, jak pomoci objevovat přítomnost Boha v dnešním světě např. také skrze umění, kulturu a vztah k přírodě.

V těsné blízkosti komunity žije kruh oblátů, kteří se svými oblátskými přísliby připojili k našemu společenství. Také s nimi tvoříme jedno společenství modlitby. Potřebujeme se vzájemně podporovat každý v tom povolání, jaké dostal od Boha

 

     K HISTORII KOMUNITY VENIO

V roce 1920 zorganizovala Marianne Johannes (1900-1993), zodpovědná v té době za Sdružení mládeže Katolického spolku žen v Mnichově, exercicie v benediktinském klášteře v Ettalu. Tato mladá dvacetiletá žena prožila tehdy poprvé pár dní v rytmu monastického života, slyšela zpívaný gregariánský chorál. Od tohoto okamžiku věděla, že i ona se chce takto modlit a žít. Prosila o přijetí do kláštera benediktinek Frauenwörth na jezeře Chimsee. Tam ji však hned přijmout nemohli, noviciát byl právě "přeplněný". A tak se Marianne začala modlit spontánně a pravidelně latinsky Modlitbu hodin spolu se svými přítelkyněmi. Současně ošetřovala těžce nemocnou matku a chodila do zaměstnání, byla sekretářkou v dívčí sociální škole. Kruh společenství se rychle stabilizoval. Mladé a v monastické tradici nezkušené ženy dostávaly podporu a podněty od různých otců - benediktinů, především o. Aloise Magera z Beuronu. Staly se oblátkami Beuronského kláštera a obdržely oblátská jména. Z Marianne se stala Agnes. V srdci však stále měla touhu vstoupit do kláštera. V roce 1926 - šest let po jejím zážitku v Ettalu - již Agnes nemohla nevyslyšet prosbu přítelkyň aby zůstala, utvářela s nimi dál společenství a převzala za něj zodpovědnost. My tento okamžik jejího souhlasu bereme jako datum založení. Matka Agnes nazvala komunitu "Venio" podle slov žalmu 40,8 "Ecce Venio" - "Hle přicházím.. abych plnil Tvou vůli". V roce 1927 udělil kardinál Faulhaber povolení k "Vita communis", ke "společnému životu".
V roce 1952 se sestry stěhují z prvního společného domu na Baadestraße v centru města do klidnější čtvrti Mnichova na Döllingerstraße. V roce 1973 vystřídala matku Agnes ve vedení komunity m. Agape Gensbauer (*1922). Za jejího působení jako převorky (1973-1993) byly uvedeny do života poznatky zprostředkované II. Vatikánským koncilem, především reorganizace liturgie.
Po četných žádostech do Říma a s podporou opata primase Viktora Dammertze OSB bylo společenství v roce 1992 uznáno jako řeholní institut biskupského práva a začleněno do Benediktinské konfederace. Rok později ve věku 93 let matka Agnes umírá.

  

 

     KOMUNITA JAKO SPOLEČENSTVÍ MODLITBY

Několikrát denně se scházíme ke společnému slavení liturgie. Liturgie hodin se modlíme německy a zčásti latinsky. Od našeho příchodu do Venia zaznívá v kapli během liturgie i čeština. Mše sv. je vždy doprovázena zpěvem gregoriánského chorálu. Každý den před nešporami má své místo tichá meditace.

   
Před nedělí a liturgickými slavnostmi
slavíme Vigílii, která bývá obohacena
vícehlasými zpěvy žalmů a někdy také
doprovodem hudebních nástrojů.
 

Časem se vytvořily další formy modlitby,
které jsou rovněž přístupné všem příchozím,
jako např. "modlitební kruh" - modlitba
před křížem spojená s meditací určitého textu,
chválami, díky, přímluvnou modlitbou,
meditativním zpěvem.

Poněkud neobvyklou formou modlitby je
putování s liturgickými texty - liturgická cesta.
Společně vyjíždíme na dopoledne do přírody,
abychom mlčky v chůzi rozjímali
nad texty Písma sv. a následně se sdíleli tím,
co nás oslovilo, zaujalo.
 

 
Jednu sobotu v měsíci trávíme
v naprostém mlčení a usebrání.
Tento tzv. "den pouště" slouží
k intenzívnímu bytí s Pánem.

  

      KOMUNITA JAKO "ŽIVOT VE SPOLEČENSTVÍ"

Vzorem života komunity je první křesťanská obec v Jeruzalémě, tak jak ji představují Skutky apoštolů (Sk 2,44; 4, 32-35). Jednomyslnost srdcí, společenství víry a modlitby, společné vlastnictví a otevřenost na nově příchozí - to jsou prvky tvořící základ společenství, do něhož každou z nás povolal Bůh. Tuto jednotu, případně snahu o hlubší jednotu, lze každodenně pociťovat při liturgii a při všem, čím komunita právě žije.
Výchozím bodem na cestě k této jednotě je Boží povolání do této komunity. Každá sestra svou přítomností vnáší do komunity něco nového, něco jiného a podílí se tak na růstu společného duchovního i materiálního dobra. Každá má příležitost dělit se s druhými tím, co dostala od Boha jako dar. Dělit se s jinými znamená také umožnit jim účast na svých radostech i starostech, schopnostech i slabostech, zálibách i touhách, neúspěchu a samotě. Každá sestra má možnost svými postoji ovlivnit duchovní růst celku i každé ze spolusester, má vliv na atmosféru v komunitě. Každá z nás je zodpovědná za svědectví o zasvěceném životě, o benediktinském životě, jaké dává uvnitř i vně komunity. K dávání tohoto svědectví nás jednak zavazuje a jednak posiluje naše řeholní profes (sliby).

    

     KOMUNITA JAKO SPOLEČENSTVÍ RŮZNÝCH ZAMĚSTNÁNÍ

Benediktinská spiritualita se vyznačuje rovnováhou mezi modlitbou a prací (ora et labora). V době sv. Benedikta se jednalo především o práci na poli, současný městský klášter si hledá nové možnosti práce. Práce je jednak prostředkem k zajištění živobytí, jednak službou druhým, ale také zodpovědným využitím schopností a talentů, které každá z nás dostala od Boha. Práce se tak stává také činností tvůrčí a přinášející radost. Nevěnujeme se žádné společné činnosti jako např. práci ve zdravotnictví či ve školství. Ze zásady vykonáváme dále to povolání, kterému se každá z nás vyučila nebo které v daném okamžiku více odpovídá na potřeby církve a společnosti. Naše zaměstnání jsou velmi různá, např. lékařka, profesorka, zdravotní sestra, pastorální asistentka, správce počítačové sítě, stavební inženýrka, práce v sociální sféře - pomoc postiženým a sociálně slabým lidem a další. Většina z nás má pracovní povinnosti jak ve svém zaměstnání, tak i v komunitě (viz. obrázky); proto chodíme do zaměstnání jen na zkrácený úvazek. Ne vždy je jednoduché časově skloubit práci "vně" s životem "uvnitř" komunity, ale vždy lze žít naplno "tady a teď" pro Boha ať už doma v chóru nebo pro Boha v bližním na pracovišti.

 

     KOMUNITA JAKO SPOLEČENSTVÍ S JINÝMI

Život komunity se odehrává ve velké blízkosti s hosty. Tím se nabízí hostům různé formy účasti na naší spiritualitě. Pohostinnost má tak v naší komunitě mnoho podob. Někteří přicházejí pravidelně na společné slavení liturgie. Jiní přicházejí strávit v ústraní a tichu několik dnů s možností duchovních rozhovorů. Pro některé je náš dům místem, kde pravidelně prožívají duchovní obnovu.

Jednou za měsíc má své místo také společné
dělení se slovem Řehole, kde objevujeme spolu
s našimi hosty nové dimenze benediktinské
spirituality a způsoby její realizace
jak v klášteře tak ve světě.
Další formou pohostinnosti můžou být víkendová
setkání se zaměřením duchovním (teologická
a duchovní formace) nebo uměleckým: hudebním
(gregoriánský chorál), malířským apod.
Každoročně slavíme společně s hosty velikonoce.
Od středy Svatého týdne až do Neděle
Zmrtvýchvstání Páně společně procházíme
a vždy nově prožíváme tajemství Kristova
umučení a vzkříšení.
   

 
Do jiné roviny pohostinnosti patří kulturní
setkání (koncerty, výstavy), přednášky na téma
filozofie, literatury, hudby apod. Tímto
způsobem se snažíme navázat kontakt i s těmi,
kteří možná Boha teprve hledají.

V létě se již tradičně sjíždí mladí lidé z několika evropských zemí na tzv. "Dny Ora et labora", aby během jednoho týdne měli možnost teoreticky i prakticky poznat základy benediktinské spirituality. Přitom je vždy také dost příležitostí k výměně zkušeností života z víry v různých národech.

«  O nás  

MENU