UT IN   OMNIBUS   GLORI- FICETUR DEUS         SPIRITUALITA   Hlavním posláním benediktinské spirituality je hledat Boha a následně ho oslavovat ve všem, co patří ke každodennímu životu: v modlitbě, při duchovní četbě, během práce, v životě komunity, v druhém člověku, v sobě samém.         ABY VE VŠEM BYL OSLAVOVÁN BŮH         LITURGIE Liturgie je jedním z nejdůležitějších prvků života mnišské komunity. Je nevyčerpatelným pramenem vnitřního života každé benediktinky. Ke slavení liturgie se společenství schází několikrát denně. Tuto společnou modlitbu žalmů a hymnů sv. Benedikt nazývá Boží dílo (opus Dei) a dává mu přednost před každou jinou činností. Během tohoto "Božího díla" jde vždy o setkání Boha s člověkem. Bůh se sklání k člověku, posvěcuje ho, dává se mu. Člověk na tuto Boží iniciativu a lásku odpovídá chválou a díkůvzdáním. Česky bychom mohli toto vzájemné dávání a přijímání nazvat "Bohoslužbou", při které Bůh slouží člověku a člověk Bohu. Tato výměna se děje prostřednictvím Ježíše Krista, hlavního liturga (liturgie ve své podstatě totiž znamená službu ve prospěch veřejnosti). Při liturgii sestry stojí před Bohem nejen ve jménu svém, ale i celé církve, všech lidí, ve jménu celého stvoření.   Pro tuto službu před Bohem je prvním předpokladem živá víra v Boží přítomnost. Vědomé bytí celou svou bytostí, se vším, co člověk právě prožívá a nosí v sobě, před Boží tváří. Toto uvědomování si Boží přítomnosti budí v člověku postoj uctivosti při modlitbě (reverentia, RB 20, 1). Tento vnitřní postoj se projevuje navenek např. gesty, důstojností v chování, zachováváním náležitých rituálů. Vědomé setrvávání v Boží přítomnosti a patřičná úcta vyúsťují v další důležitý postoj - soulad vnitřního smýšlení s vnějším chováním (mens concordia voci, RB 19, 7). Jde o hlubokou harmonii v životě člověka vůbec: o soulad mezi jeho myšlenkami, rozhodnutími, slovy, činy, přáními... a Tajemstvím slaveným při liturgii. Středem liturgie je Velikonoční tajemství, které komunita znovu a znovu prožívá každý den při slavení Eucharistie. V některých komunitách se liturgie slaví zčásti latinsky a při mši svaté se zpívá gregoriánský chorál. Eucharistie, liturgie hodin a duchovní četba (Lectio divina) se denně vzájemně doplňují. Pro hlubší pochopení a prožívání každé z těchto částí života modlitby je potřeba čas a prostor nechat vše doznít na osobní modlitbě. Lectio divina (Boží čtení) je vedle liturgie a práce další důležitou částí mnišského života. Sv. Benedikt tomuto čtení vyhrazuje zvláštní čas mezi liturgií a prací, aby mnich byl skutečně volný (vacare) pro Lectio divina, které se pak stává "pojítkem" mezi liturgií a prací nejen ve smyslu časovém, ale hlavně ve smyslu duchovním. Lectio divina napomáhá hlubšímu prožívání a chápání liturgie, ale právě tak slouží i k naplnění mysli a srdce Božím Slovem, o kterém lze rozjímat, s ním přebývat a vychutnávat ho (ruminatio) během hodin práce. LECTIO  DIVINA   Základními prvky Lectio divina jsou četba (lectio), rozjímání (meditatio) a modlitba (oratio). V pozdějších staletích byla tato základní struktura rozšířena o další dva kroky: kontemplaci (contemplatio) a akci (actio). Tato struktura však není míněna jako nějaká metoda postupu od jednoho kroku ke druhému. Každý má svůj způsob čtení Písma sv., který mu vnukne Duch svatý, aby ho uvedl do hloubky tajemství skrytého ve slovech Písma sv. Pak je Lectio spíše mystika než metoda nebo technika. Již sv. Jeroným (+ 420) říká, že "neznalost Písma je neznalostí Krista". Lectio divina je však víc než četba Písma sv. pouze za účelem jeho lepší znalosti. Při Lectio divina jde spíše o úmysl "číst Boha" než "číst o Bohu a o jeho činech". Výchozím bodem je četba psaného slova, které skrze působení Ducha svatého vede člověka k hledání a objevování stále nové podoby Boží velikosti a lásky, tajemství Vtělení Slova Božího, Ježíše Krista. Proto každé Lectio divina je setkáním s Ježíšem Kristem, který je ve slově Písma sv. přítomen stejně tak jako v Eucharistii. Cílem Lectio divina je dospět k důvěrnému setkání s Bohem skrze každé jeho slovo, které oživuje Duch svatý. Jde o setkání mysli, srdce a ducha člověka s Božím Slovem, které je slovem moudrosti a pravdy. Lectio divina tak pomáhá člověku, aby se stále více měnil "v člověka Božího", citlivého pro Boží přítomnost a pro jeho vůli, otevřeného na působení Boha skrze Slovo a připraveného nechat se Božím Slovem oslovit, uzdravit, proměnit. Pro Lectio divina je určena především četba Písma sv, dále komentáře k Písmu sv. a díla církevních otců. PRÁCE                        Sv. Benedikt nezanechal svým následovníkům žádný příkaz, jakou konkrétní činností se má komunita živit. Píše jen, že bratři mají "žít z práce svých rukou" (RB 48, 8). Zároveň je práce jeden ze způsobů služby Bohu i lidem, pomáhá přiblížit se Bohu i bližnímu Proto je činnost každé komunity úzce spojena s místem, v němž žije. Podle polohy kláštera a schopností jednotlivých členů se může jednat o práci manuální nebo vědeckou, ve školství apod. Primární hodnotou je vždy nutnost a služba. V tom smyslu může být i práce svým způsobem modlitbou.      Vědomí Boží přítomnosti je nutné i během práce. Právě v kapitole Benediktovy Řehole o klášterních řemeslnících je zachyceno heslo benediktinského řádu: Aby byl ve všem oslavován Bůh ( 1 Petr 4,11; RB 57,9). To je jedinou správnou motivací ke každé činnosti. Pokorné uznání svých dovedností i hranic svých možností, umění spolupracovat s Bohem, s jeho milostí při vytváření nových hodnot - to vše poskytuje prostor pro využití individuálních talentů ve prospěch celku. ŽIVOT  VE  SPOLEČENSTVÍ   Tak jako je při slavení liturgie ústředním motivem oslava velkých Božích činů v průběhu celých dějin spásy, zvláště Velikonoc, je také středem společenství Zmrtvýchvstalý Kristus. Tato velikonoční dimenze se projevuje v celém životě komunity, ve všem, co se v komunitě děje. Opat (představený komunity) je vnímán jako zástupce Krista a otec této řeholní rodiny. Kristus - dobrý Pastýř je podle sv. Benedikta vzorem pro jednání opata. Jeho mírnost a milosrdenství, ale zároveň i moudrost, umění naslouchat a rozlišovat, znalost schopností a silných i slabších stránek jednotlivých členů společenství umožňují, že opat vede komunitu tak, aby "silní měli to, po čem touží, a slabí aby neutíkali" (RB 64, 19). A to vše v perspektivě realizace společného úkolu komunity: hledání Boha. Hledání Boha pro Něho samého, nejen při modlitbě a četbě Písma sv., ale i v každém bližním a hostu, v každé události, v detailech každodenního života. Hledání Boha a jeho vůle v životě společenství i každého jednotlivce; způsob a intenzita hledání dynamizují život společenství. Snaha opravdu hledat Boha je také jedním z kritérií, podle kterého se přijímají noví zájemci do "školy služby Pánu", jak sv. Benedikt nazývá klášter.       Podstatným prvkem života benediktinského společenství je stálost (stabilitas) - vazba skrze sliby na určitou komunitu, do níž se člověk cítí být povolán. Stálost vnější pak umožňuje stálost vnitřní, spoluzodpovědnost za společenství, osobní oddanost komunitě, bytí pro jiné. Každý má v komunitě vlastní jedinečné poslání, v ní naplňuje den co den také další dva sliby: poslušnost (oboedientia) a změnu mravů (conversatio morum, tento slib zahrnuje mimo jiné také slib chudoby a čistoty). Optimální rozdělení dne mezi modlitbu, práci, četbu a odpočinek, správná míra ve všem je předpokladem pro život v radosti a v pokoji. Pramenem vnitřního pokoje je ovšem sám Vzkříšený Kristus. Ničemu se nemá dávat přednost před láskou ke Kristu (RB 4, 21).                     PŘIJÍMÁNÍ HOSTŮ   Sv. Benedikt vidí v každém příchozím do kláštera samého Krista, který říká: "Byl jsem na cestě a ujali jste se mne" (Mt 25,35). Příkladem benediktinské pohostinnosti je také pohostinnost Abrahámova, který v osobách tří cizinců přijímá samého Boha. Víra umožňuje vidět Boha v každém člověku. Proto je každý host přijímán s pokorou, je mu prokazována patřičná úcta a láska, otevřenost, je pozván do společenství modlitby i ke společnému stolu. Sv. Benedikt nás učí přijímat každého hosta jako dar. Učí nás vnímat jedinečnost každého hosta, která je někdy hluboko ukryta za tím, co je vidět na první pohled. Každý host s sebou přináší možnost nově poznat Krista a přijmout od něho - v různé podobě - požehnání. Pohostinnost je vždy spojena se vzájemným obohacením, s dáváním i přijímáním. Ačkoli se pohostinnost projevuje zpravidla vnějšími službami, zůstává přesto přijímání hostů také duchovní činností a je jednou z forem našeho apoštolátu. MENU