sr. Anežka OSB - ADORACE 

Umění ctít všechny lidi je spojeno s pravdou o tom konkrétním člověku a mým úkolem je tuto pravdu v něm odkrýt. Jestliže mi někdo neprokazuje úctu, na jakou mám právo nebo jakou podvědomě očekávám, brání to vzájemnému vztahu mezi námi. Mám dojem, že mne nedoceňuje, že se ke mně chová nepatřičně, možná až nespravedlivě. Spravedlnost totiž znamená dát každému to, co mu náleží, co mu patří. A každému člověku se náleží úcta, vždyť je jedinečným exemplářem na této zemi, v našem životě. Pokud ho budeme takto vnímat a uvědomovat si, že ho právě takto a ne jinak stvořil Bůh, pak nás to nutně povede i k tomu, že vlastně tam na začátku, u zrodu všeho stojí Bůh, kterému náleží chvála. Být spravedlivý vůči Bohu znamená přiznat a vyznat, že mu patří čest, sláva, moc…

V liturgii hodin se modlíme především žalmy, které jsou jedním velkým zpěvem chvály Boha všemohoucího, milosrdného, vznešeného a zároveň tak blízkého člověku. V sobotu večer (nedělní vigílie) končí liturgie hodin přečtením evangelia z následující neděle a hned následuje Te Deum, (Tebe, Bože, chválíme), při kterém se spojujeme s anděly a všemi svatými, oslavujeme Boží dílo naší spásy a vyznáváme: Tobě (Bože) patří čest, chvála, zpěv hymnů po všechny věky. Amen. A v Apokalypse čteme, že Bohu patří moc a sláva (srov. Zj 19. kapitola), nebo „Hoden je Beránek, ten obětovaný, přijmout moc, bohatství a moudrost, sílu a poctu, slávu a dobrořečení. A všechno stvoření na nebi, na zemi, pod zemí i v moři, všecko, co v nich jest, slyšel jsem volat: Tomu, jenž sedí na trůnu, i Beránkovi dobrořečení, čest, sláva i moc na věky věků! A ty čtyři bytosti řekly: „Amen“; starci padli na kolena a klaněli se.“ (Zj 4,12-14).

    

Většinou slova „padnout na kolena a klanět se“ znamenají „adorovat“. Co je to vlastně adorace? Adorace je vnitřní a vnější úcta, která přísluší jedině Bohu a kterou rozumný tvor uznává, že Bůh je absolutně vznešený a jediný. Adorace takového Boha je také uznáním své závislosti na Bohu. Je to základní postoj každého zbožného člověka, který si je vědom tajemství, které ho obklopuje a je základem všeho stvořeného (U. Krause Anbetung, Lexikon fuer Spiritualitaet).

V tomto významu je adorace vlastní všem velkým světovým náboženstvím, netýká se pouze Boha, kterého uznávají křesťané či židé. V adoraci padám před Bohem, protože je Bůh, protože je můj Stvořitel, můj Pán. Pokud člověk neuznává Boha jako Boha, pak se začne klanět a uctívat stvoření a v tom spočívá modloslužba, odpadnutí od Boha, a poněvadž člověk nechce uznat svou závislost na Bohu, upadá do závislosti všeho druhu na stvořených věcech, kterým se klaní a stává se postupně jejich otrokem (srov. Řím 1,18-32), čím víc je na nich závislý a dává jim to, co náleží Bohu, tím víc se paradoxně cítí svobodnější a je pro něho stále těžší uvědomit si, že je ve skutečnosti na Bohu přece jen existenciálně závislý. V adoraci člověk vyznává, že je naprosto závislý na Bohu, že celou jeho bytost proniká Bůh, jak o tom čteme ve Skutcích apoštolů, kde apoštol Pavel říká Athéňanům: „Vždyť v něm se pohybujeme, žijeme a jsme“ (Sk 17,28). Bůh je jakési „prostředí“, díky kterému a v němž můžeme žít, můžeme „být“. Bez Boha nemůžeme skutečně nic, všechno, co máme, máme od něho, nemáme se tedy čím chlubit před druhými, protože vše nám bylo dáno Bohem. A za to patří Bohu dík a chvála, což se právě děje při adoraci.

Když si to vše do důsledku uvědomíme, pak lépe pochopíme a možná aspoň v duchu uděláme gesto, které původně adoraci vyjadřuje: latinské slovo adoratio (ad – os) znamená přiložit ruku na rty a potom ji obrátit k Bohu (nebo k uctívané osobě, obrazu, předmětu), je to takové poslání polibku na znamení úcty a oddanosti, ale svým způsobem i gesto lásky, zájmu, úcty, obdivu. To znamená, že se adorace nevztahuje pouze na nějaký morální příkaz ctít Boha, klanět se jeho moci a majestátu, ale že v adoraci jde i o důvěrné setkání s Bohem, který jakožto můj Stvořitel zná moje nejtajnější přání a touhy a také je chce naplnit. Tím se dostáváme k  vnitřním projevům adorace, k samému jádru. Vnější projevy adorace jako pokleknutí, klečení nebo přímo prostrace musí být doprovázeny srdcem, duší. Adorace se dá vyjádřit jako schopnost nebo dar navázat kontakt od srdce k srdci s Ježíšem, přítomným skutečně v hostii a jeho prostřednictvím se v Duchu svatém pozvedat k Otci, nejlépe v mlčení vnějším i vnitřním. Jistě chceme přinést před Nejsvětější svátost i prosby za naše blízké, odevzdat Bohu starosti svých blízkých i dnešního světa. I když naše prosby jsou určitým vyjádřením naší závislosti na Bohu a důvěře v jeho pomoc, neměl by čas, který máme pro adoraci k dispozici, být vyplněn pouze prosbami či přímluvami.

 Při adoraci tedy nejde především o to prosit Boha, mluvit k Bohu, nejde ani o to meditovat – rozvažovat, přemýšlet o Bohu jako přemýšlíme o někom, kdo není přítomný. Adorace je setrvávání v Boží přítomnosti, doslova „kocháním se“ jeho blízkostí. V adoraci Boha člověk zapomíná na sebe, na své problémy, přání, to vše ustupuje do pozadí, protože ho pomalu uchvacuje Bůh a naplňuje ho svou láskou, sebou. Čím víc si člověk uvědomuje Boží přítomnost, tím víc je sám pro Boha přítomný, odpoutává se od sebe sama. A čím víc člověk zapomíná na sebe, tím víc je sebou, Boží láskyplný pohled mu pomáhá objevit sebe sama, svou pravou podstatu, hodnotu, poslání a místo v Božích plánech. Člověk si zároveň uvědomuje, že jeho opravdu jediným cílem je Bůh, že jedině On je schopný upoutat všechny síly a schopnosti člověka, naplnit jeho přání, touhy, neboť on sám je do člověka vložil. Proto setkání s živým Bohem nutně člověka vnitřně proměňuje.

Jednou důležitou stránkou adorace je dívání se na Ježíše, přítomného v hostii, jde tedy o eucharistickou kontemplaci. Mnozí duchovní učitelé definovali kontemplaci jako „svobodný, pronikavý a nehybný pohled“ (Hugo od sv. Viktora) nebo „láskyplný pohled“ (sv. Bonaventura). Někteří možná četli o životě sv. Jana Maria Vianney, který se jednou při návštěvě kostela ptal jednoho venkovana, co takhle dělá, když celé dny tráví v kostele s pohledem upřeným na svatostánek. A on odpověděl: „Nic, dívám se na něho a on se dívá na mě“. To je podstata eucharistické kontemplace – věnovat svůj pohled, všechnu svou pozornost Bohu a vnímat jeho pohled na sobě. Jestliže po čase slábne naše pozornost, soustředění na Boha, jeho pohled na nás je stále upřený, neslábnoucí. Někdy to dojde tak daleko, že prostě jen „děláme Ježíšovi přítomnému v Nejsvětější Svátosti společnost“, ale i to má svou hodnotu, že prodléváme kvůli němu před ním. Bůh na nás přesto působí svým láskyplným pohledem. Z toho vyplývá, že ani naše vnitřní vyprahlost, roztěkanost, ať už z naší viny nebo prostě silným vlivem vnějších okolností nemusí být nutně překážkou k setkání s živým Bohem. Je potřeba dát jí smysl, vzdát se svého uspokojení, jakého se nám někdy při adoraci dostává, a chtít prostě udělat radost Ježíši, že jsem zde pro něho, že chci, aby byl šťastný (jak říkal Charles de Foucauld – „Stačí mi, že jsi šťastný ty, Ježíši“).

Někdy máme dojem, že se díváme a nic nevidíme, nevnímáme, že je to jen ztracený čas, ale Ježíš přece ví, že bychom v té chvíli mohli odejít a dělat spoustu jiných věcí, které by se nám víc „vyplatily“ a neztrácet zde čas, ale že zde kvůli němu zůstáváme, třebas kvůli tomu, že věříme, že v hostii je obsažena celé tajemství a moc Kristovy osoby, která se rozlévá na celý svět, ať už to svět vnímá nebo nevnímá, skrze Krista s ním a v něm byl stvořen i vykoupen. Když se nám nedaří modlit se duší, vnitřně, máme možnost modlit se tím více tělem, i když duše přitom zdaleka není „nepřítomná“. Adorace neboli klanění se nevyjadřuje jen hlavou, srdcem, ale i celým tělem. Původně – a tak je to i v Písmu svatém při většině zmínek o klanění se – je jedná o vrhnutí se na zem před Bohem – prostrace, vyjadřující skutečnou závislost a oddanost Bohu. Ale můžeme adorovat i hlubokou úklonou nebo vztáhnutím rukou k Bohu, vztáhnutím celé své bytosti i toho všeho, čím právě žiji, k Bohu. Znamená to být zde cele pro Boha, aby on byl zcela ve středu naší pozornosti, to je pak „příprava na věčnost“, jak čteme opět v knize Zjevení sv. Jana: „...budou hledět na Boží tvář a na čele ponesou jeho jméno…“ (srov. Zj 22,4). To nás čeká v nebi, ale už teď máme možnost hledět na Boha, skrytého v Nejsvětější svátosti a nechat se pronikat jeho velebností, světlem, takže možná po nějaké chvíli hlubokého setkání s Pánem i z našich tváří, aniž bychom o tom věděli, bude zářit Boží sláva, tak jako to zakoušel Mojžíš, když sestupoval ze Sinaje a Izraelité si všimli, že jeho tvář září od rozhovoru s Hospodinem...(srov. Ex 34,29).

Zamyšlení Menu