|
K Vánocům se můžeme stavět různě. Přemýšlím nad tím, co se děje v srdci dítěte, stojícím před jesličkami. Možná se v něm utváří ona piccasovská perspektiva. Právě jesličky ve farním kostele, které jsou občas více či méně uměleckým dílem, jsou možná příčinou zažehnutí pocitu bezpečí, tepla a důvěry. Ježíš přicházející do neútulného prostředí chléva přináší pokoj a smír. Tento pokoj nacházíme v proroctví Izajáše – o malém Dítěti, Knížeti pokoje, Bohu celého světa, který klidně leží na seně, v blízkosti milující matky a starostlivého pěstouna. Jsou zde modlící se pastýři, klanějící se mudrci a zvířata. To vše nacházíme v betlémských jesličkách. Jak píše Roland Rolheiser, pro dětskou mysl jsou vánoční jesličky nebem v reálném čase. Když dítě tímto způsobem vidí a prožívá skutečnost jesliček, odchází od nich s mystickým pohledem a srdcem. Alespoň nějaké oči se dívájí na svět z betlémské – plné pokoje a bezpečí – perspektivy a vidí, že vlastně chudý a pokorný Bůh je vládcem celé země.
Betlémská zkušenost není dostupná pouze dětem. Může být v každém člověku. Jsou lidé, kteří se už jako dospělí dokážou dívat na svět z perspektivy betlémských jesliček. Neničí je vnější neklid a vřava, co víc, oni od nich neutíkají. Dokážou být plni pokoje uprostřed životních bouří, a nemá to nic společného s apatií a lhostejností.
Sv. Bonaventura říkal, že člověk dostal od Boha trojí zrak: jsou to oči tělesné, kterými vidíme věci, oči mysli, které mají schopnost formulovat myšlenky, oči duše, čili schopnost vidět, cítit a rozumět věci Boží. Vánoce, to je nadevše výzva používat onen třetí „zrak“, oči duše. Jak to udělat? Existuje mnoho způsobů. Lidé, kteří byli v betlémské jeskyni, adorovali. A to je jejich malá nápověda pro nás. Z adorace se rodí betlémská perspektiva. |