Tato přednáška zazněla 26.1.2008 na sobotním "Setkání zájemkyň o benediktinskou spiritualitu", které se konalo poprvé v naší historii v našem čerstvě posvěceném klášteře na Bílé Hoře. Některé části textu se proto vztahují i velmi konkrétně na náš dům, doufáme, že to nebude na škodu srozumitelnosti celku. 

 

sr. Petra OSB - DŮM BOŽÍ

 

Co si vybavíme pod pojmem "dům Boží"?
Odpovědí - významů můžeme najít mnoho (na Setkání zaznělo např:  chrám jako místo kontaktu a komunikace s Bohem, spojnice mezi nebem a zemí, či jiné (prostorově ohraničené) místo, kde lidé žijí pro Boha, církev, každé společenství lidí uprostřed kterého stojí Bůh a které je spojeno v Jeho Duchu, člověk, tělo...)                       

Když hledáme odpověď v Písmu v Novém Zákoně, zjistíme, že jsme to my - každý zvlášť i všichni dohromady. Uvedu pár příkladů:
Když se sv. Pavel obrací ve svém listě na křesťany v Efezu, nazývá je: "...stavbou, jejímž základem jsou apoštolové a proroci a úhelným kamenem sám Kristus Ježíš. V něm je celá stavba pevně spojena a roste v chrám, posvěcený v Pánu, v němž jste i vy společně budováni v duchovní příbytek Boží." (Ef 2,19-22)
V obou listech Korintským se k tomuto přirovnání několikrát vrací, když přesvědčuje v poněkud ostřejším tónu tamní věřící, že jsou chrámem Boha živého a dělat nebo nechat ze sebe dělat něco jiného je nerozumné: "Jsme spolupracovníci na Božím díle a vy jste Boží pole, Boží stavba..." (1Kor 3,9) "Nevíte, že jste Boží chrám a že duch Boží ve vás přebývá? Kdo ničí chrám Boží, toho zničí Bůh, neboť Boží chrám je svatý a ten chrám jste vy." (1Kor 3,16-17) "Či snad nevíte, že vaše tělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá...?" (1Kor 6,19) "Nedejte se zapřáhnout do cizího jha spolu s nevěřícími! Co má společného spravedlnost s nepravostí? A jaké je spolužití světla s temnotou? Jaký souzvuk Krista s Beliálem? Jaký podíl věřícího s nevěřícím? Jaké spojení chrámu Božího s modlami? My jsme přece chrám Boha živého. Jak řekl Bůh:,Budu přebývat a procházet se mezi nimi, budu jejich Bohem a oni budou mým lidem.`" (2Kor 6,14-16)
Dále v 1.listě Petrově je velmi plastický obraz popisující v čem spočívá toto bytí domem Božím - ve spojení s Bohem, rozhodnutím se pro něj a odvrácením se od zla: "Odhoďte tedy všechnu špatnost, každou lest, přetvářku, závist, jakékoliv pomlouvání a jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku, abyste jím rostli ke spasení, vždyť jste ,okusili, že Pán je dobrý`! Přicházejte tedy k němu, kameni živému, jenž od lidí byl zavržen, ale před Bohem je ,vyvolený a vzácný`! I vy buďte živými kameny, z nichž se staví duchovní dům, abyste byli svatým kněžstvem a přinášeli duchovní oběti, milé Bohu pro Ježíše Krista. (1Pt 1,4-5)
Také v Evangeliu najdeme tento obraz. První, co se člověku vybaví je známé Ježíšovo poučení o tom, jak je třeba stavět dům, aby to za něco stálo, a potom samozřejmě také věta, kterou slyší Šimon-Petr u Cesaree Filipovy: "A já ti pravím, že ty jsi Petr a na té skále zbuduji svou církev." Ta církev, to jsme my a buduje nás Duch svatý, který je v nás skrze milost přítomný.

     Stát se takovým Domem Božím, jak nás k tomu Písmo vybízí, není v žádném případě věc snadná. Myslím, že málokdo z nás měl to štěstí být budován Duchem Svatým od útlého mládí. Spíš je to tak, že rozhodnutí pro Krista přišlo později v době, kdy náš dům stál prakticky dokončený, problém byl ale v tom, že stavitelem nebyl vždy Duch svatý a bylo otázkou, nakolik naše základy opravdu stojí na skále a kolik toho bude třeba vyklidit a opravit, aby do něj Pán opravdu a natrvalo mohl vejít. Můžeme to přirovnat k tomu našemu domu tady na Bílé Hoře. Zvenčí krásná barokní fara... Když ale padlo rozhodnutí, že zde má povstat nový „dům Boží“ vedený po benediktinsku a zjišťovalo se, v jakém stavu je uvnitř, přicházely dost neutěšené zprávy. Nejen, že bylo třeba provést důkladné „povrchové úpravy“, s nímiž se počítalo: vyklidit, vymalovat, spravit podlahy, prorazit pár oken a dveří, opravit všechno možné... To jsou takové ty vnější úpravy, znáte to, člověk pověsí kříž na stěnu, vymění knížky v knihovničce, začne se chodit do kostela, začne se malovat decentněji, natáhne dlouhou sukni… taky se zamyslí nad svým chováním, nehádá se s rodiči, začne dávat pozor na svůj slovník, atd.
Tady se zjistilo, že prakticky všechno podstatné je třeba udělat znova, třeba takovou základní věc, jako je elektrika… vysekat, zavést dráty, napojit se do sítě... je důležité být napojen na dobrý zdroj, ten jediný, který je schopný dát světlo a energii, všichni víme, jak snadné je utíkat za různými bludičkami místo dát se vést Kristem, pokoušet se načerpat sílu před televizí místo před Hospodinem, všichni víme, jak je těžké, pokud jsme zvyklí na své zaběhané koleje, dát ve svém životě čas a prostor modlitbě, četbě, setkáním, prostor ve kterém by nás Bůh mohl „dobít“ svou silou.
Další katastrofa bylo potrubí, kanalizace... všechny trubky byly shnilé, takže to staré se muselo nejdřív pracně vyndat a teprve potom to nové pracně zabudovat, aby se zajistil přívod vody... bez vody stejně jako bez Ducha a bez milosti, bez svátostí se žije těžko, dá se to, ale člověk pomalu vysychá. Taky kanalizace je zapotřebí, odpad musí pryč svojí vyznačenou cestou, nedá se vylévat kbelíky se špinavou vodou z okna do zahrady, aspoň ne dlouho, zdi to špatně snášejí… Zvláště ve společenství více lidí je třeba naučit se kanalizovat i tzv. negativní emoce, zpracovávat konflikty… Dobře fungující potrubí je poklad, otočíte kohoutkem a teče to (spláchnete… a je to pryč:). Je to ale práce, v takovém starém domě zavést nové trubky, je to práce zařadit na pořad dne do té doby neznámé činnosti jako třeba účast na mši, zpověď, třeba i duchovní doprovázení, učit se odpouštět, začínat znova, učit se konkrétními kroky následovat Krista, třeba i trpět – z lásky.. Prostě nechávat Krista, ať v nás působí svou milostí a uzdravuje, obnovuje.
No a co nás dorazilo téměř i finančně byla zpráva, že se musí z části udělat nová střecha, protože při minulé opravě řemeslníci svou práci odbyli. Muselo se udělat i tohle, protože na co vám je, že máte základy na skále, když vám prší na hlavu. Nejen srdce, i hlava je důležitá, je dobře mít to nejen v srdci, ale i v hlavě dobře srovnané, nebudete potom odcházet z každého sporu nebo debaty jako zmoklá slepice ubili argumenty protivníka, na které nemáte odpověď.
A tak dále... Jednou nás třeba břevnovští vyděsili zprávou, že při stavbě spadly stropy. To nás opravdu vyděsilo. Nakonec to bylo tak, že spadl strop jenom jeden a to v místnosti, která byla strašně nízká. Takže díky této nehodě jsme mohli ten strop zdvihnout a získali další pěknou místnost k obývání. To se taky často stává, že se snažíme o změnu k lepšímu a výsledkem je, že se ta naše stavba zhroutí. Typicky – vztahy s rodiči, kteří nedokážou přijmout změnu našeho chování, postojů atd. Je mou vlastní zkušeností, že po takovémto zhroucení povstává něco ještě lepšího, v čem už člověku není těsno a nedobře.
Bylo toho hodně a pořád něco nového. Až jsme si říkali, jestli by nebylo lepší, praktičtější, rychlejší, levnější, postavit něco nového, jednoduchého, přesně na míru a podle našich představ. Nebylo. Od té doby, co tu bydlím, je mi to stále jasnější. Nejsme to my, kdo dělá plány a staví, je to Bůh, Duch svatý. On se dívá na svět v kontextu stvoření, v kontextu církve, Jeho pohled je daleko širší než náš, On ví lépe, co je pro nás i svět právě potřebné. V našem případě nejspíš Bílá Hora. Staly jsme se dalším článkem dějin tohoto místa, získaly jsme tím kořeny, navazujeme na naše předky a předchůdce. Bereme z jejich zkušenosti to, co nám pomůže na další cestě a snažíme se vyrovnat s tím z tohoto dědictví, co je spíš zátěží než ziskem. I to je potřeba, jako Ježíš nás přijal celé i s našimi temnými stránkami a svojí obětí proměňuje naši tmu ve své světlo, je naším úkolem dovolit mu skrze nás činit toto dál ve světě.

     Je třeba nezapomínat jedno: tím kdo staví je opravdu Bůh a ne my. My pomáháme způsobem a do té míry, jak On to dovolí. O tom mluví i první čtení ze Starého Zákona, které bych tady chtěla zmínit, je to pasáž z 2. knihy Samuelovy, přenáší nás do momentu, kdy David hledí z okna svého paláce a přichází na myšlenku vybudovat chrám Hospodinu.
Říká proroku Nátanovi: „Hleď, já sídlím v domě cedrovém, a Boží schrána sídlí pod stanovou houní“
a Hospodin ústy Nátana odpovídá (silně zkráceno): „Ty mi chceš vybudovat dům, abych v něm sídlil? (…) Vzal jsem tě z pastvin od stáda, byl jsem s tebou, ať jsi šel kamkoli, vyhladil před tebou nepřátele, tvé jméno učinil veliké. I svému lidu Izraeli jsem připravil místo a zasadil jej, tam bude bydlet a už nikdy nebude znepokojován. Tobě jsem dopřál klid ode všech tvých nepřátel. Hospodin ti oznamuje, že on vybuduje dům tobě. Až se naplní tvé dny a ty ulehneš ke svým otcům, dám po tobě povstat tvému potomku, který vzejde z tvého lůna, a upevním jeho království. Ten vybuduje dům pro mé jméno a já upevním jeho královský trůn navěky."
David zřejmě úplně nepochopil, že Hospodin nepotřebuje dům z kamenů, že způsob Jeho přebývání mezi lidmi se odehrává na zcela jiné úrovni. Profesor Jan Heller, ve svém komentáři tohoto místa Bible vyslovil domněnku, že David se zde (nevědomky) snaží Hospodina si zavázat, připoutat Jej na jedno místo. Vzniká nebezpečí, že lidé ve svém chápání Hospodina jakoby uzavřou do prostoru chrámu. Následkem bude zúžené chápání Boží přítomnosti, kontakt s Ním bude omezen výlučně na území chrámu za jehož zdi už Boží moc v jejich pojetí nedosahuje. Ale to byl přesně rozdíl mezi Hospodinem a různými tehdejšími pohanskými božstvy. Ta byla v představách i kultu lidí vázána na určitý prostor s jehož hranicemi končila i jejich moc. S Hospodinem to bylo naprosto jinak. On stvořil celý svět a vládne na něm, On je všude přítomný. Není vázán na konkrétní místo. Aby vstoupil do kontaktu s člověkem, nepotřebuje chrám, nýbrž otevřené lidské srdce. Tak to bylo s Abrahámem, Jákobem, Mojžíšem, Bůh vstupoval do jejich života tehdy a způsobem, jak to uznal za dobré. Když po situaci se zlatým teletem nebyl pro lid dále udržitelný stav bez jakéhokoli vnějšího znaku Jeho přítomnosti, symbolizoval tuto přítomnost stánek smlouvy. Bůh "putoval" se svým lidem. Když se lid usadil v Zaslíbené zemi, mohl mobilní symbol stánku nahradit statický symbol chrámu. Měl ale zůstat symbolem přítomnosti Boha, ne Jeho příbytkem ve vlastním slova smyslu, jak to nejspíš rozuměl král David. Teprve Šalamoun mohl vystavit chrám Hospodinu, jeho slova svědčí o tom, že lépe než jeho otec David chápal, co činí: „Může Bůh opravdu sídlit na zemi, když nebesa, ba ani nebesa nebes tě nemohou pojmout, natož tento dům, který jsem vybudoval?“ (1Kr 8,27).
Bůh ve své odpovědi Davidovi naznačuje, co je to „dům Boží“. Není to stavba z kamenů a dřeva, ale spíš lidské společenství, ve kterém je chváleno Hospodinovo jméno a uprostřed kterého Hospodin přebývá. Lidské srdce je místem, kde Bůh může přebývat. Možná bychom se mohli zamyslet na tím, jesti Bohu nestavíme také podobné "příbytky", neohraničujeme Jeho přítomnost v našem životě jenom na určité momenty dne, nehledáme Jej pouze v námi určeném místě a v čase a neuzavíráme se tak na vnímání Jeho přítomnosti i tam, kde bychom Ho neočekávali (a možná i nechtěli) potkat.

     Přes to, co bylo právě řečeno, nechci popírat, že potřebujeme a máme k dispozici místa, která jsou nějakým způsobem vhodná, vybavená k tomu, aby se v nich odehrávalo naše setkání s Bohem. Druhým místem Starého Zákona, které bych chtěla uvést, je GN 28 – setkání Jákoba s Hospodinem ve chvíli, kdy utíká před svým bratrem Ezauem, utíká z domova, ztrácí domov a nalézá nový - lépe řečeno dostává jej v Hospodinu.
„Jákob vyšel z Beer-šeby a šel do Cháranu. Dorazil na jedno místo a přenocoval tam, neboť slunce již zapadlo. Vzal jeden z kamenů, které na tom místě byly, postavil jej v hlavách a na tom místě ulehl. Měl sen: Hle, na zemi stojí žebřík, jehož vrchol dosahuje k nebesům a po něm vystupují a sestupují poslové Boží. Nad ním stojí Hospodin a praví: ,Já jsem Hospodin, Bůh tvého otce Abrahama a Bůh Izákův. Zemi, na níž ležíš, dám tobě a tvému potomstvu. Tvého potomstva bude jako prachu země. Rozmůžeš se na západ i na východ, na sever i na jih. V tobě a v tvém potomstvu dojdou požehnání všechny čeledi země. Hle, já jsem s tebou. Budu tě střežit všude, kam půjdeš, a zase Tě přivedu do této země. Nikdy tě neopustím, ale učiním, co jsem ti slíbil.´ Tu procitl Jákob ze spánku a zvolal: ,Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!´Bál se a řekl: ,Jakou bázeň vzbuzuje toto místo! Není to nic jiného než dům Boží, je to brána nebeská`“ … Tomu místu dal jméno Bét-el (to je Dům Boží).  
Bét-el, Dům Boží, místo setkání, místo, kde stojí „žebřík“ do nebe, na jeho vrcholu nás očekává Pán. Tento žebřík najdeme i v Řeholi v klíčové 7. kapitole nazvané „O pokoře“. Zde je zkrácená verze počátku této kapitoly:
"Bratří, Písmo svaté k nám volá: Každý, kdo se povyšuje, bude ponížen, a kdo se ponižuje, bude povýšen. (…) Chceme-li tedy, dosáhnout vrcholu pokory a co nejrychleji dospět k svému povýšení v nebi, k němuž se stoupá pokorou v tomto životě, musíme si k výstupu postavit ze svých skutků takový žebřík, jaký se ve snu zjevil Jakubovi. (…) Ten postavený žebřík je náš pozemský život a Pán jej vztyčuje až k nebi, je-li naše srdce ponížené. Jeho postranními tyčemi rozumíme své tělo a duši: do nich nám Boží povolání zapustilo jednotlivé příčky pokory a dokonalosti, abychom mohli vystupovat."
Dům Boží je tedy místo, kde je možné "vztyčit žebřík" a po něm vystoupat k Hospodinu. Tento žebřík tvoří naše duše a tělo, na kterých staví (do kterých jsou vsazeny příčky) Boží povolání (každý z nás má své jedinečné povolání k životu s Bohem, které s Jeho pomocí postupně odkrývá a realizuje). Tento žebřík je vztyčován směrem  k Bohu našimy skutky. Ne dobrý úmysl zůstávající na úrovni myšlenky nebo odvážných slov, teprve úmysl vtělený do konkrétního skutku může být dalším krokem na cestě k Bohu. Podmínkou stoupání směrem vzhůru, jeho příčinou, je ve výše uvedeném textu ponížení, pokora. Nejde zde samozřejmě o nic nesmyslně ponižujícího, falešnou pokoru. Francouzský benediktin Bertrand Rollin říká, že: jde o to, abychom se stali samými sebou v pravdě. Stavět život na tom, kým opravdu jsme a nevznášet se někde metr nad zemí. Postup v duchovním životě není možný bez stálého a upřímného přijímání toho, kým jsme. Jde o to uvědomit si a pomalu odhazovat masky, které nám brání být sebou a ničí vztahy s druhými. Návrat k sobě znamená zároveň návrat k druhým, ke společenství, i návrat k Bohu. Pokora z nás učiní opět kámen použitelný pro stavbu Domu Božího.
Domem Božím by měl být i klášter, neboť takto je nazýván také Řeholí svatého Benedikta (např. RB 31,19, RB 53,22, RB 64,5) Pro klášter je typické, že v něm vládne pevný řád. Je to právě řád, co chrání duši i tělo, aby bylo zdravé, schopné udržet naši tíhu, když stoupáme po příčkách božího povolání. Tento řád, který se projevuje navenek pevně danými pravidly společného soužití a přesně stanoveným rytmem dne, pokud možno harmonickým vyvážením modlitby, práce a odpočinku, určením práv a povinností každé sestry zaručující jí pevné místo ve společenství a tedy určitou životní jistotu a zázemí, vymezený prostor na sdílení i individuální rozvoj... by měl vést k tomu, aby v klášteře – domě Božím, neboť je to Evangelium a Boží přikázání, co se tu společenství snaží žít – zavládla atmosféra jejímiž podstatnými prvky: jsou pokoj, radost, ohleduplnost, úcta, správná míra, trpělivost, milosrdenství, umění rozlišovat, vzájemná služba, vzájemná poslušnost, pečlivost, horlivost v dobrém… Jak píše Christian Schütz OSB: mnohostranné je požehnání, z kterého pochází upořádaný život a  které z něj vychází.
Pokud se podaří takový řád vytvořit a žít správně, tj. v souladu s Božím záměrem s námi, pomáhá nám být víc a víc v kontaktu s Bohem i lidmi, napojovat se na Božího Ducha a jeho přičiněním se stávat Božím domem, který vědomě nebo i jen pouhou svou existencí chválí Pána. Nebo, když rozšíříme úhel pohledu, stávat se kamenem (cihlou, střešní taškou,…) v Boží stavbě, kterou je společenství kláštera.

     Mluvím pořád o společenství, o lidech. Dům jako stavba z opravdových, tedy kamenných kamenů či hliněných cihel má také své místo v Božím plánu. Je jakýmsi vnějším znamením toho, co se děje uvnitř, poskytuje ochranu. Zdi vymezují hranice, oddělují Dům od světa, nedovolí světu, aby pronikal za jeho zdi, jak se mu zachce. Mnozí v tomto "oddělení se" vidí útěk nebo dokonce zavržení světa. Budu opět volně citovat Bertranda Rollina OSB: Klášter znamená velmi konkrétní shromáždění se v jedno lidí, kteří učinili společnou volbu a rozhodli se společně jít k cíli. Je také znamením společného díla, kterému zasvětili svůj život. Nejde zde o citadelu nebo tvrz, kde se lidé shromaždují, aby se bránili před společným nepřítelem, ale o místo shromáždění těch, které oživuje ten sám úmysl, to samé dílo, ten sám „duch“. Věrnost přebývání v jeho zdech se stává prvním ze znamení věrnosti společnému dílu, společnému duchu. Jestliže „oddělení“ (od světa) má nějaký smysl, potom je jeho rolí neustále nám připomínat naši nejdůležitější volbu. Dnes je na místě dodat, že právě toto může zajistit naši pravdivou přítomnost ve světě, přítomnost diferencovanou a významnou. Svojí jiností se mnišské společenství stává viditelné očím světa a její oddělení ji učiní přítomnou.
Dodávám: jen tehdy můžeme svět obohatit něčím novým a jedinečným, pokud to máme, pokud jsme pro něj opravdu noví a jedineční. Oddělit se od světa zdmi, aby v jejich ochraně mohlo dozrát něco dobrého a jedinečného, nemusí být světu nepřátelské, pokud se budeme tímto dobrem se světem dělit.

     Nejen chrám nebo klášter, domem Božím může být každý dům, každé společenství, které dovolí Duchu Svatému, aby z něj Boží dům vytvořil. Může a má to být určitě rodina, ale prakticky kterékoli jiné společenství. Potom bude na světě mnoho takových domů Božích a z těch se stane Boží město jak ho popisuje sv. Jan v knize Zjevení: „A přistoupil jeden ze sedmi andělů (…) a řekl mi: „Pojď, ukážu ti nevěstu, choť Beránkovu.“ Ve vytržení ducha mě vyvedl na velikou a vysokou horu a ukázal mi svaté město Jeruzalém, jak sestupuje z nebe od Boha, zářící Boží slávou; jeho jas jako nejdražší drahokam a jako průzračný křišťál...“(Zj 21,9-11)

 

Citovaná literatura:
Regula benedicti - Řehole benediktova, vyd. Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 1998
Jan Heller, Znamení odkazující k nebi, Vyšehrad 2007
Michaela Puzicha OSB, Kommentar zur Benediktusregel (Einführung von Christian Schütz), EOS Verlag Erzabtei St. Ottilien 2002
Bertrand Rollin OSB, Jak źyć dzisiaj Regula św. Benedykta, Tyniec 2005

 

  Zamyšlení
  
 Menu