Sr. Felicitas:

Im ersten Teil dieser Überlegungen haben wir schon gesehen, dass es bei Stabilitas nicht um Unbeweglichkeit geht. Wir meinen, dass der Stabilitas – wie der ganzen Benediktsregel - eine hohe Dynamik innewohnt. Das griechische Wort dýnamis bezeichnet eine Kraft, die auf Veränderung gerichtet ist.

Eine Stelle in der Regel, aus der dies hervorgeht, ist das Ende des Prologs. Im Vers 45 und den folgenden erklärt Benedikt, was er mit seiner Regel will: Eine Schule für den Dienst des Herrn einrichten, wo er hofft, nichts Rauhes und Schweres festzulegen. Und dann sein Appell: „Sollte es aber aus wohlüberlegtem Grund einmal ein klein wenig strenger zugehen, um Fehler zu bessern und die Liebe zu wahren, dann fliehe nicht – von Angst in Schrecken versetzt – vom Weg des Heils, der am Anfang nicht anders sein kann als eng. Wer aber in der Umkehr (conversatio) und im Glauben voranschreitet, der läuft mit weit gewordenem Herzen in unaussprechlichem Glück der Liebe den Weg der Gebote Gottes, aus dessen Dienst wir niemals weggehen wollen, in dessen Lehre wir bis zum Tod im Kloster bleiben wollen. In Geduld wollen wir an den Leiden Christi teilhaben, um würdig zu sein, auch Miterben seines Reiches zu werden. Amen.“ (RB Prol 46-50). Die Verse 46 und 47 sind wieder Eigentext Benedikts.
Hier wird vielleicht am deutlichsten, was Benedikt mit Stabilitas meint: Ein Bleiben auf dem Weg zu Gott. Weg bedeutet Bewegung, vorwärts gehen, ausschreiten auf ein Ziel hin. Auch das Ziel wird genannt: das Reich Gottes, Gott. Und der Weg ist ein Weg des Heils. Was uns von diesem Weg abbringen kann, ist Angst, Angst vor der Enge des Weges. In Wirklichkeit aber ist die Enge, die wir als Enge des Weges erfahren, die Enge unseres eigenen Herzens. Wenn wir auf diesem Weg bleiben, uns von der Angst nicht durcheinander- und abbringen lassen, wenn wir uns auf die eigene Veränderung einlassen (Umkehr und Glaube), dann, so wird uns in Aussicht gestellt, wird unser Herz weit, sodass wir den Weg nicht mehr als eng erfahren.
Und Benedikt weiß noch mehr: am Ende des Demutskapitels sagt er uns, dass wir, wenn wir den Weg der Demut gehen, am Ende unsere Angst in Liebe verwandelt wird. Und er sagt uns, dass das schon jetzt, in diesem Leben sein wird. Der Weg der Demut als ein Weg zur menschlichen Reife! Hier kommt die ganze Kraft, die Dynamik der Stabilitas zum Tragen.

Sr. Petra:

Kdo zůstane a neutíká před pravdou o sobě, o druhých, o světě (vlastně právě toto je pokora), kdo vytrvá v Pánu, ten ví, co je to stabilita. Je to paradoxní, ale důsledkem stability je právě neustálá změna. Rozhodnutím pro stabilitu vstupuje do života úžasná dynamika – ovšem jedině pokud se jedná o tu stabilitu, ke které nás vzývá Ježíš, tj. stabilitu v duchovních hodnotách, v lásce. Pokud chci stavět na tom, co je materiální, budu se bránit jakékoli změně, protože každá změna ohrožuje mou jistotu, otřásá základy, na kterých stavím. Pokud se opírám o to, co je duchovní, nebudu se bát, když se moje okolí mění. Naopak, budu se snažit vnášet do něj své hodnoty, a pokud tyto hodnoty jsou dobré, nastane změna k lepšímu.

Život ve stabilitě prochází různými fázemi vývoje. První je rozhodnutí se pro ni. Často ji provází „děs prvního okamžiku“, kdy člověk pocítí hrůzu před tím, co na sebe dobrovolně bere. Současně se však objevuje pocit svobody a pokoje, ke kterému se v běhu života neustále vrací. První rozhodnutí padlo, teď je možné jít a začít stavět na místě, pro které se člověk rozhodl.
Další fází může být pokládání základů, hledání a integrování do svého života toho, o co je možné se opřít. Tato fáze může být velmi bolestná a vést různými krizemi, kdy člověk tvrdě naráží na vlastní hranice, očišťuje své ideály, musí se vzdávat vlastních představ. První rozhodnutí je vystavováno v realitě každého dne zkoušce ohněm. Přichází problémy v mezilidských vztazích, v modlitbě, přichází nuda, ztráta smyslu. Nabízí se mnoho možností útěku – pokud ne ve smyslu změny místa, tedy alespoň útěku k přehnané aktivitě nebo naopak pasivitě až lhostejnosti vůči všemu, k různým laciným berličkám, které mají zpříjemnit život a vedou často k ještě větší prázdnotě. Je to fáze, kdy poznáváme sami sebe, své schopnosti a hranice, přijímáme sebe a stejně tak své okolí, naše místo v prostředí, kde žijeme. Nejde zde jen o pasivní přijetí všeho a dopasování se na potřeby všech. Daleko víc má toto období vést k zdravému realizmu, utvrzování se, stabilizování, položení pevných základů. Tím, že se začínáme opírat o to, co je pravdivé a stálé, získáváme jistotu a sílu. To, co myslíme, mluvíme a děláme, začíná mít daleko větší váhu a účinnost, naše hodnoty začínají nabývat konkrétních, řekněme hmatatelných podob.
Třetí fáze je výše zmíněná ”široká cesta”. Základy stojí, směr je dán, přichází vyrovnanost, jasnost, pokoj. Jsme stabilní – stojíme pevně ”nohama na zemi”, a proto se můžeme svobodně pohybovat a žít. Stabilita přináší své plody, znajíce své místo v tomto světě svět přijímáme a formujeme – prostě žijeme.

Je samozřejmé, že proces “stabilizace” nikdy nekončí, neustále je třeba hledat a rozlišovat, v čem je třeba být stálý a kde je třeba nebránit se změně. V tomto procesu nám pomáhá nejvíc sám Bůh. Je to paradoxně On, kdo nejčastěji otřásá naší stabilitou. Je to cesta očišťování naší stabilitiy, našeho obrazu o tom, co je to láska, šance ještě více se zakotvit v Něm. Přijde i chvíle, kdy se opravdu nemáme o co opřít. Co kdysi platilo, je pryč a zdá se, že stavíme na nicotě, visíme v prázdnu. Jediné, co nás ještě zadržuje před pádem je naše (slabá) víra či naděje. Když se v těchto okamžicích prázdnoty utečeme k Němu a ve své nejistotě vše vsadíme na tuto jedinou kartu, vstupuje On sám do našeho života a bere jej zvláštním způsobem do svých rukou. Něco nám bere a mnohem víc dává a je to naše rozhodnutí, jestli se necháme obdarovat nebo ne.