Příběh proroka Elijáše je krásným příkladem setkání s Bohem, který nás pozývá na setkání se sebou a touží, abychom na toto pozvání odpověděli. Pokud jsme připraveni vydat se na těžkou cestu, na boj s protivenstvími, budeme moci zakusit to všechno, co zakusil Elijáš – tedy setkat se s Pánem a být naplněni Jeho milostí. To vše se stává možným v modlitbě, která je osobním setkáním člověka s milujícím Bohem. On nám vždy jako první vychází naproti, táhne nás provazy milování (srv. Oz 11,4) a čeká, že mu odpovíme a přijdeme k Němu. Setkání s Pánem však vyžaduje upřímnou snahu a zaangažování z naší strany, nalezení a připravení správného místa, připravení potřebných podmínek, které nám umožní duchovní obohacení a vnitřní proměnu.

     Život a zkušenost Elijáše nám ukazují, co musíme udělat, abychom hmatatelně zakusili blízkost Pána a později vyzařovali Jeho přítomnost: je potřebné vydat se na cestu, oddělit se od světa, vyjít na horu, dovolit, aby nás Duch vedl a přijmout úkol, který nám Bůh připravil.

1. Vyrazit na setkání s Pánem

     První věcí, kterou na cestě modlitby musíme udělat, je vyrazit z místa, na kterém jsme se až dosud nacházeli a díky kterému jsme měli určitý pocit bezpečí. Modlitba je na jedné straně milostí, ale na straně druhé vyžaduje naše zaangažování: „Pojďte ke mně, kdo po mně toužíte, a nasyťte se mých plodů“ (Sir 24,19). Musíme se zříci pohodlnosti a nečinnosti, protože ony nás určitě nepovedou k setkání se Stvořitelem. Musíme po Bohu toužit a když se ta touha zrodí, pomůže nám zmobilizovat se k hledání Jeho. Budeme rovněž toužit po tom, abychom s Ním navázali kontakt. Svatí tvrdí, že již sama touha je počátkem modlitebního dialogu s Pánem, který těm, kdo po Něm touží, začne postupně ukazovat svou Tvář a setká se s nimi.

     Největším problémem na naší cestě je zajisté najití správné cesty, protože ne všechny vedou k Bohu. Jsou cesty, které nás od Něj mohou  přímo odvést, a tehdy se snadno můžeme ztratit anebo přijít o život. Proto nám Bůh přichází na pomoc a ukazuje nám správnou cestu. Během východu z Egypta se sám postavil do čela, aby ukazoval cestu. Konkrétním znamením Jeho přítomnosti byl ohnivý a oblakový sloup. Když dal Izraeli Zákon, vyjádřil tím, že to je cesta, kterou mají kráčet bez ohlížení se vpravo či vlevo. Proto je Boží slovo nejjistější cestou, kterou máme kráčet. Když se podíváme na biblické postavy – a zvláště na Ježíše – objevíme, jakým způsobem můžeme navázat vztah s Otcem, jak s Ním hovořit a jak se sytit ovocem, které nám připravuje.

     Proto je nesmírně důležitou věcí dialog s Pánem, který se rodí ze zaposlouchání se do Jeho slov. Abychom mohli s někým hovořit, musíme se naučit poslouchat jej: a tato pravda je velmi důležitá v našem vztahu s Bohem. On chce, abychom naklonili své ucho (srv. Ž 45,11), protože pouze naslouchání nám dovolí uslyšet, co Pán říká, a zároveň probudí touhu dát Mu odpověď a být s Ním v upřímném dialogu. Když bereme do rukou Písmo sv., začínáme se pohybovat v okruhu působení samého Boha. Ježíš se nás v tu chvíli dotýká svou milostí, my Jej začínáme stále lépe poznávat a z poznání se rodí zamilování. Jeho slovo, a ne to, které slyšíme od světa či od lidí, se stává výchozím bodem v našich životních volbách a rozhodnutích. Žijíce tímto způsobem, stáváme se solí země a světlem světa.

2. Oddělení se od světa

     Vstup na cestu, která vede k Bohu, je úzce spojen s oddělením se od stvoření nebo věcí, které nás mohou od Boha odvádět. V biblickém jazyce je svět chápán jako prostředí Bohu nepříznivé, protivící se Jeho vůli a někdy přímo válčící s Ním. V tomto smyslu se od něj musím oddělit. Nemohu si brát vzor z lidí žijících v tomto světě, z ideologií různých politiků nebo filosofů (srv. Řím 12,2), protože pro mne má být vzorem Ježíš Kristus. Nemám tedy následovat žádný idol, ale chci kráčet v Ježíšových šlépějích. Je pravdou, že žiji v tomto světě, ale jako by na okraji.

     Prorok Elijáš na začátku své cesty nejde sám, doprovází jej jeho sluha. Elijáš jej však ponechává v Beer-šebě (1Král 19,3) a jde sám na poušť. Stejně to udělal i Abrahám, když mu Bůh přikázal, aby se vydal na horu Mória: opouští své sluhy (srv. Gn 22,5) a bere s sebou Izáka, kterého chce obětovat. Také Mojžíš jde sám na horu Sinaj, kde hovoří s Pánem a kde dostává Dekalog, na kterém má být postaven celý život věřících.

     Nejtěžší je pro nás oddělit se (vzdálit se) od toho, s čím jsme úzce spojeni a co nám často zaclání duchovní svět, který má pro nás být tím nejdůležitějším. Věci tohoto světa, nebo dokonce lidé, se mohou stát idoly, po kterých naše srdce touží a kterým se klaníme. Představiteli těchto idolů jsou falešní bohové a jejich proroci, se kterými Elijáš bojuje. Teprve přemožení jich mu očišťuje cestu a připravuje jej na setkání s jediným Bohem, mimo nějž není žádný jiný. Proroka to stojí velmi mnoho úsilí, musí se dokonce zachránit útěkem, ale odměnou je pro něj sám Pán. Přemožení Bálových proroků bylo očištěním cesty a připravením jí pro Boha: nikdo a nic nemůže překážet v přátelství s Pánem. Jestli neodstraníme tyto překážky, nemůžeme Jej v plnosti potkat a zakusit Jeho milosrdenství.

     Dnes je překážek mnohem více, než v době Elijáše, neboť nás svět velmi silně zve ke klanění se bůžkům a idolům, které zastiňují pravého Boha a nebo se Jej alespoň snaží odsunout na druhé místo. Televize a internet nám zabírají tak mnoho času, že je těžké nalézt si třeba jen chvíli času na osobní modlitbu. K tomu se ještě připojují nedělní nákupy v současných „svatyních“ obchodu, kterými jsou supermarkety, či trávení celých hodin na různých sportovních utkáních. To můžeme označit jako nové formy modloslužby. To vše je obrovskou překážkou v otevření se Boží milosti a navázání dialogu se Stvořitelem. Jsou nám potřebné velký sebezápor a duchovní boj, abychom to vše překonali. Tehdy můžeme začít vystupovat na horu.

     Velmi důležitou věcí je také válka s hříchem, neboť on je velkým kamenem, který nám brání vidět Boží Tvář. Musíme se jej tedy zbavovat a odmítat jej, aby se setkání s Bohem, třikrát Svatým, stalo plodnějším. A takovým bude, když se před Boha postavíme s čistým srdcem.

3. Výstup na horu

     Když už jsme zvítězili nad falešnými bůžky, začíná naše modlitební putování na horu, kde se můžeme doopravdy setkat s Bohem. V biblickém jazyku má hora teologický význam: je místem zjevování se Stvořitele a setkání s Ním. Elijáš je si toho vědom a proto vyráží  k hoře Chorebu, neboť velmi potřebuje duchovní povzbuzení a novou sílu.

    Jak velký význam má hora v životě modlitby, můžeme vidět také na příkladu samého Krista. Na mnoha místech v Evangeliích ho vidíme na hoře, kde tráví mnoho času: „V těch dnech vyšel na horu k modlitbě; a celou noc se modlil k Bohu“ (Lk 6,12). Rozhovor s Otcem Jej posiluje v každodenních těžkostech hlásání Radostné zvěsti a v službě potřebným. Apoštolové jsou svědky Jeho proměnění: „Když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu“ (Lk 9,29). Začínají zřetelně chápat, že modlitba vnitřně proměňuje, zbožšťuje, uvádí do nadpřirozeného světa a činí z nás nové lidi. Uvědomují si potřebu neustálé modlitby, výstupu na horu, aby mohli zakusit blízkost Pána, o které budou potom vydávat svědectví. Věci, které jsme promodlili, můžeme později opravdu předávat druhým, protože Pán nás tomu naučil. Co se děje s člověkem, který rezignuje na výstup na horu? Je to zrada Evangelia a za ní následuje duchovní smrt. Ježíš v Apokalypse řekne: „Podle jména jsi živ, ale jsi mrtev“ (Zj 3,1).

    Učedník Pána by měl každý den nacházet svou „horu“ setkání s Pánem. Může jí být farní kostel, kaple, pokoj nebo také jiné místo, které bude podporovat atmosféru modlitby a které se stane naší „horou proměnění“. Výstup na horu něco stojí, ale naše oběť se vyplatí, neboť rozhled, který nám Pán dá zakusit, je okouzlující.

4. Vedení Duchem

    Věřící člověk, který se rozhodne pro těžký výstup na horu, odpovídá tímto způsobem na Boží pozvání k setkání a zakouší, že mu záleží na blízkosti Pána. Celým svým srdcem a nitrem se snaží a je připraven stanout před Tím, který jej stvořil. Když stane na hoře, je důležité, aby celou iniciativu předal do rukou Pánu a dovolil Mu, aby jej vedl. Můžeme říci, že z naší strany jsme udělali vše, teď přejímá iniciativu Bůh.

   Jeskyně, do které se Elijáš ukrývá, symbolizuje místo, kde se již bezprostředně očekává setkání s Pánem. On opravdu přichází. Není ovšem v silném větru rozervávajícím hory, ani v zemětřesení, ani v ohni. Bůh přichází v tichém a jemném vánku, jemném dotyku lidského srdce. Elijáš zakouší hluboké a mystické sjednocení s Bohem. Velcí církevní mystici popisující mystické zásnuby zdůrazňují, že je provází ztišení, radost a velký pokoj v srdci. Existuje také hluboké vnitřní přesvědčení o skutečné přítomnosti Pána a Jeho lásky. To vše zakusil také Elijáš.

5. Přijetí a uskutečnění mise, kterou Pán svěřuje

   Setkání s Bohem nás má vést k vyplňování konkrétních úkolů, které nám Pán svěřuje. Elijáš dostává na hoře úkol pomazání králů Aramu a Izraele a také pomazání Elíši na proroka. Je to nesnadný úkol, ale Elijáš je posílen milostí, kterou od Pána obdržel, a proto jde s důvěrou. Na hoře se přesvědčil, že již není sám, ale doprovází jej Ten, který ho povolal. Je mu jasné, že horu potřeboval na krátkou chvíli, ale nyní je nutné z hory sejít a pracovat pro Boží věc. Setkání se Stvořitelem bylo plné síly a dovedlo ho k opravdovému působení „dole“.

    Křesťan si musí uvědomit, že se hora i dolina musí spolu harmonicky sloučit, že evangelizační úsilí přinese ovoce teprve a jen tehdy, pokud má svůj počátek v modlitebním dialogu s Bohem. Každý má k vyplnění určitou misi, úkol: být otcem nebo matkou rodiny, knězem nebo řeholnicí, učněm nebo studentem. Setkáme se se situacemi velmi těžkými, které budou požadovat zvláštní světlo od Pána. Abychom to vše správně vyplnili, je pro nás nutný rozhovor s Ježíšem, ve kterém od Něj získáme další pokyny. Na hoře nám ukáže všechny cesty, kterými nás chce vést, neponechá bez odpovědi naše otázky. O tom je přesvědčen každý věřící a mluví o tom také Izajáš: „Pojďte, vystupme na horu Hospodinovu, do domu Boha Jákobova. Bude nás učit svým cestám a my po jeho stezkách budeme chodit“ (Iz 2,3).

    Potřebujeme tedy každodenní setkání s Pánem na hoře, abychom nalezli Jeho cesty, dokázali po nich kráčet a zůstali jim věrnými až do konce. Nejhlubším smyslem křesťanské modlitby je právě tento rozhovor s Pánem o našich cestách.