|
|
sr. Jana Mlada OSB - MLČENÍ A NASLOUCHÁNÍ |
 |
Jan Kassián a sv. Basil tvrdí, že každé umění má svůj cíl a určení. Kdo se tedy chce naučit nějakému umění, musí předem znát jeho cíl a určení. Každý cíl pak vyžaduje sobě vlastní námahu. My si chceme říci něco o naslouchání, mlčení a rozhovoru. To vše jsou různé prostředky, které mohou mít společný cíl, společného jmenovatele. A tím je HLEDÁNÍ BOHA. „Benedikt rozlišuje mlčenlivost (taciturnitas) jako základní postoj mlčení od dodržování mlčení (silentium) – praktického nemluvení. V 6. kapitole mluví o postoji mlčenlivosti a usebranosti. V klášteře chce vytvořit prostor ticha, kde se člověk může otevřít přítomnosti Boha v jeho slově, v liturgii a při mnoha jiných příležitostech každého dne.“[1] |
V komentáři k Řeholi sv. Benedikta Bertrand Rollin OSB nazývá kapitolu, která je překládána jako kapitola o mlčení, kapitolou „O mluvě“ – o mluvení. Musíme si uvědomit, že mlčení není cílem samo v sobě. Má nám spíše pomoci k vytvoření prostoru ticha, který nám umožní být sama sebou. Z tohoto důvodu jsou v klášteře vyznačena místa a časy, ve kterých se má zachovávat mlčení. V dnešní době, kdy jsme zahlcováni množstvím slov – často planých slov -, může být pro nás mlčení a s tím spojené naslouchání, těžké. Je nutné si uvědomit, že nejde jen o mlčení jazyka. Musíme se především naučit mlčet v našem nitru. Toto mlčení – ztišení – je nevyhnutelně nutné pro naslouchání. Naslouchání Bohu, bližnímu i sobě samé – nám umožňuje lepší poznání. K mlčení patří naslouchání druhému – opravdové naslouchání bez toho, abychom si ještě před vypovězením posledního slova, připravovali odpověď na to, co nám druhý říká. Toto přemýšlení o odpovědi během jeho řeči, nám brání v plném naslouchání. Opat Emanuel Maria Heufelder říká: „Jak málo lidí je ochotných a připravených opravdu v tomto smyslu naslouchat. Hlavní příčina neshod a všech neporozumění mezi lidmi je v tom, že se nesnažíme poctivě naslouchat druhému, pochopit ho, ... Můžeme se s tímto problémem setkat v rodině, v rozhovorech ve větších shromážděních, v parlamentech i jinde. V současné době mluvíme mnoho o „dialogu“. Ale pokud nám chybí připravenost vzájemně si naslouchat, může maximálně dojít k množství monologů. Současná krize ... má svůj původ v tom, že si vzájemně příliš málo nasloucháme, nesnažíme se pochopit přání našich partnerů v rozhovoru s upřímností a láskou.“[2] Tady si musíme uvědomit duchovní rozměr mlčení. Tak, jak mluvím s lidmi, stejným způsobem mluvím s Bohem. Je to tedy mluvení impulsivní, plné vzrušení a nebo je to klidný rozhovor, ve kterém je cítit ochota naslouchat? Schopnost a připravenost zachovat mlčení je důležitou podmínkou opravdovosti naší modlitby a stejně tak i našich slov. Schopnost mlčení je tedy spíše uměním naslouchat a je ovocem vnitřního pokoje, vnitřní svobody. Mlčení je přijetím zodpovědnosti za slova, která vyslovujeme. Je nutné uvědomit si zde moc vyřčeného slova. Již nikdy slova vyřčená nemůžeme vzít zpět! Ve Starém Zákoně můžeme vidět, že i sám Bůh si je vědom moci slova a tak ani nepřátelům Izraele nedovoluje vyslovit nad nimi „prokletí“. Naopak, jsou nuceni Izraeli žehnat.[3] Pro Benedikta není tedy cílem nic neříkat, ale vědět, co říkáme. Musíme se naučit rozlišovat mezi tím, co pochází jen z našich emocí a co máme vypovědět pro dobro druhých. V tomto rozlišování nám pománá právě mlčení spojené s modlitbou. Cílem RB není nutit bratry k tomu, aby mlčeli, raději je chce naučit mlčení milovat. „Na této cestě lze některé kroky nacvičit, například mlčení v určitých dobách a na určitých místech z ohledu na druhé. Nežádoucím formám mlčenlivosti je třeba se vyhnout: patří k nim mlčení z nelásky, mlčení, abychom se vyhnuli lidem nebo jejich potřebám, mlčení povrchní, mlčení z uražené ješitnosti nebo z hněvu. K cvičení správné mlčenlivosti patří též zkušenost, s níž se setkáváme ve výrocích Otců: „Jdi do své cely a tam se posaď. A tvá cela tě všemu naučí“ (Apophtegmata Patrum 500). „Setrvání v cele“ dává člověku poznat, jaký ve skutečnosti je, a „staví mnicha na jeho správné místo v řádu věcí“, jak praví jiný výrok Otců (tamtéž 49).“[4] Jak jsem již řekla, mlčení není cílem samo v sobě. Mlčení jazyka a srdce nás má učinit vnímavými na Boží slovo. Mlčení má umožnit postoj, kterým je naslouchání Bohu. Prvním slovem Řehole je Obsulta – naslouchej a posledním je pervenies – dojdeš, dospěješ. Můžeme říci, že tato slova mohou být „programovým prohlášením“, ale jsou také jistým příslibem. Pokud budeš naslouchat a uvádět ve skutek to, co ti říkám, dospěješ k cíli, kterým je Bůh. Stejně jako mlčení, tak i naslouchání se má stát postojem našeho života. Pro Benedikta je mnichem ten, kdo slyší a je schopen vnímat zjevujícího se Boha. Bez naslouchání není možné setkání. Nasloucháním, kterým se „JÁ“ přiklání k „TY“ vyjadřuji svou lásku. Můžeme to vidět u zamilovaných. Jeden se snaží být s druhým a naslouchat mu. Často je to naslouchání beze slov, naslouchání srdcem, hledání toho, co si druhý přeje, co pro něj mohu udělat. Naslouchání není dovedností, kterou jednou získám a pak už ji mám. Je to spíše disciplína, proces pozornosti, zaměření a směřování k určitému cíli. Benedikt to popisuje slovy: „nakloň ucho svého srdce“ (RB Prolog 1). Benedikt mluví o uchu srdce. Stejně jako v Písmu i pro Benedikta znamená srdce lidský protějšek Boha a Jeho slova. Naslouchající je vlastně milujíci. Slovem naslouchat vstupuje Benedikt do biblické tradice. Naslouchání moudrosti je v chápání Starého Zákona cestou k životu (Přísl 4,1n). Připomíná nám to slova: „Nyní, Izraeli, poslouchej nařízení, která vás učím zachovávat, abyste žili“ (Dt 4,1). Slyšet tedy, je příslibem života. Naslouchání je postojem, je to připravenost k přijetí slova, které jsme slyšeli. Dovolím si tady zacitovat celý první verš Prologu RB: „Naslouchej, synu (dcero), mistrovu učení, nakloň k němu ucho svého srdce, a k čemu tě laskavý otec nabádá, to rád přijmi a uveď ve skutek.“ Benedit nás vzývá, abychom naslouchali slovům mistra. Zde se můžeme setkat s dvojím výkladem toho, kdo tím mistrem je. Nekteří komentátoři tvrdí, že jím je sám Benedit – neboť pro nás napsal tuto Řeholi a skrze ni nám chce ukázat cestu k Bohu a věčnému životu. Jiní (a těch je pravděpodobně většina) za toho mistra považují samého Krista a jeho učením míní slova Písma. Obě verze mají zajisté své opodstatnění. V tuto chvíli se však chci přiklonit k druhé verzi, tedy že mistrem je sám Kristus a Jeho učením jsou slova Písma. Vždyť právě ze slov Písma se nejvíce dovídáme o Bohu a Jeho skutcích! Nejen, že nám o Božích skutcích Písmo vypráví. Sám Bůh k nám skrze Písmo promlouvá. Život mnicha v chápání již prvních otců na poušti, je naznačen nasloucháním a meditací Božího slova – Písma. Život mnicha je pouť za hlasem, který jej povolal, který k němu promlouvá a který nikdy nemlčí. Abychom tento hlas byli schopni slyšet, musíme opravdu naslouchat – naslouchat srdcem. Naslouchat totiž znamená nejen mlčet, ale otevřít se, být půdou, která přijme semeno, dovolí mu vzklíčit a růst. Pokud má rostlinka růst, musím jejímu růstu podřídit vše – dbát na to, aby měla dostatek světla, vody, tepla... prostě podmínky k životu. V praxi to znamená nejen slovo uslyšet, ale neustále naslouchat. Být ve střehu, být připraven na to, co Bůh chce říct, sdělit. Benediktovo „naslouchej“ neznamená tedy pouze povrchní slyšení. Jde spíše o naslouchání „celým člověkem“, nalouchání nitrem. Připomínají se mi zde slova Malého Prince – „správně vidíme jen srdcem. Co je důležité, je očím neviditelné“. Opravdové naslouchání srdcem nám může odkrýt nové obzory. Naslouchání srdcem je jakoby učit se číst mezi řádky. Umět přečíst – uslyšet – to, co se pouhými slovy nedá vyjádřit. A to je umění a životní postoj. „O Kirkegardovi se říká: „Čím více se jeho modlitba stávala zbožnou, tím měl méně co říct. Nakonec utichl úplně. On utichl, a raději stal se posluchačem, což je ještě větším protikladem mluvení. Nejdříve se mu zdálo, že je modlitba mluvením. Později pochopil, že modlitba je něco víc než jen mlčení, v ní je nutné naslouchat. A tak to je: modlit se neznamená slyšet svou vlastní řeč. Modlit se znamená ztišit se a čekat, až modlící se uslyší Boha“.[5] „Připravenost k naslouchání a poslušnosti vůči Bohu, byla zásadním postojem všech lidí, kteří věděli, že jsou Bohem povoláni. Mladý Samuel se modlil: „Mluv, tvůj služebník slyší“(1Sam 3,10). ...“[6] „Jestliže člověk naslouchá Bohu, Bůh také naslouchá člověku. Tehdy vzniká společenství lásky, ke kterému nás chce Bůh dovést. „Budete-li se takto chovat, nespustím z vás svůj zrak a můj sluch bude nakloněn vašemu volání. A ještě dřív, než ke mně zavoláte, se vám ozvu: Zde jsem.“ RB, Prolog 18.“[7]
[1] Regula benedicti - Řehole benediktova, vyd. Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 1998, str. XXXIX [2] Święty Benedykt z Nursji - Reguła, Żywot, Komentarz, nakładem Opactwa Benedyktynów Tyniec, 1979, str. 129 [3] viz Numeri - čtvrtá Mojžíšova 23, 11 [4] Regula benedicti - Řehole benediktova, vyd. Benediktinské arciopatství sv. Vojtěcha a sv. Markéty, Praha 1998, str. XXXIX [5] Święty Benedykt z Nursji - Reguła, Żywot, Komentarz, nakładem Opactwa Benedyktynów Tyniec, 1979, str. 130 [6] Święty Benedykt z Nursji - Reguła, Żywot, Komentarz, nakładem Opactwa Benedyktynów Tyniec, 1979, str. 132 [7] Święty Benedykt z Nursji - Reguła, Żywot, Komentarz, nakładem Opactwa Benedyktynów Tyniec, 1979, str. 133
| Zamyšlení | Menu |