Každý rok vyplňuji pro Katalog řeholních společenství dotazník a přemýšlím, jak odpovědět na otázku, zda jsou benediktinky řádem kontemplativním nebo činným, mám na mysli především komunitu Venio, ve které teď žijeme. Myslím, že dnes je toto rozdělení už neaktuální, každá spiritualita je ve skutečnosti současně kontemplativní i činná. Rozdíl je spíše v tom, kdo žije v klauzuře a má tím pádem dány lepší vnější předpoklady ke kontemplaci, člověk za zdmi kláštera není rušen tolika vnějšími vlivy. Může se zdát, že kontemplace je výhradou řeholníků, že tento jev je pro běžného věřícího tak duchovně vysoko, tak nedosažitelný, že se o ní skoro bojí mluvit, že neví, co si má pod tímto pojmem představit. Druhý extrém je v tom, že se slova kontemplace, mystika používají pro prožitky, které s pravou mystikou nemají teméř nic společného. Svědčí to však o tom, že člověk z hloubi srdce touží po spojení s nekonečnem, s absolutnem, protože k tomu je stvořený. Nebezpečí je v tom, že člověk hledá pouze prožitek, aniž by se setkal s osobním Bohem, pramenem a cílem pravé křesťanské mystiky. Mystika je zvláštní dar Boží. Proto ji nelze omezovat zdmi kláštera, ty jsou jen pomůckou. I lidé ve světě žijí hlubokým vnitřním životem, do kterého může vstoupit Bůh, chce-li. Mystika je vrcholem modlitby. Abychom lépe pochopili, o co jde, musíme se vrátit na začátek cesty.

Všeobecně o modlitbě Existuje mnoho definic modlitby. Modlitba je především dar Boží, je to nabízená možnost setkání Boha s člověkem v různých rovinách. Ta nabídka je vlastně neustále aktuální, protože každá naše modlitba je účastí na neustálé modlitbě Kristově, na jeho neustálé chvále Otce nebo na jeho přímluvné modlitbě. Proto ani žádná naše modlitba není „soukromá“, ale je vždy napojením se na celou církev, jejíž hlavou je Ježíš Kristus. Jak později uvidíme, on je také prostředníkem každé modlitby – jak té prosté tak i mystické. Modlitba je společnou záležitostí Boha a člověka. Bůh se sklání k člověku, promlouvá k němu a očekává nějakou reakci na jeho iniciativu, na jeho slovo. Z toho vyplývá, že to není „náš nápad“ jít se pomodlit, ale že je to Duch svatý, který nás k modlitbě zve. Pak je to také Duch, který nás učí první synovské zvolání: „Abba, Otče!“. A když nevíme, jak se modlit, přimlouvá se za nás vzdechy, které nelze vyjádřit slovy... (srov. Řím 8, 26). Postupně vede člověka dál a dál až třeba k nejvyšším stupňům modlitby, kde uchvacuje člověka do tajemných hlubin Boha. Podle vnějšího výrazu můžeme osobní modlitbu (tedy ne soukromou modlitbu, ale řekněme spíše modlitbu v soukromí) rozdělit na ústní a vnitřní. - modlitba ústní má spíše vnější ráz, je buď formulovaná – text, který se může recitovat, zpívat nebo může být spontánní reakcí na to, co člověk prožívá a potřebuje vyjádřit vlastními slovy. - modlitba vnitřní se projevuje navenek spíše jen postojem těla, které hraje také svou roli, ale to důležité se zde odehrává uvnitř, jde právě o umění naslouchat v tichu Bohu a jemu přenechat iniciativu. Vnitřní modlitba vychází z meditace Božího slova, jde tedy o modlitbu mentální, modlitbu mysli, což je něco jiného než modlitba rozumu. Mysl je podle Origena (a následně i západní tradice) orgánem kontemplace, místo, kde můžeme vidět Boha. Ve východní tradici je za takové místo považováno srdce. Bůh se tedy setkává s člověkem na základě schopnosti, která je mu zcela vlastní. Bůh neodepírá dar modlitby nikomu. Záleží však na člověku, jak s tímto darem naloží. Tuto lidskou iniciativu  při modlitbě bychom mohli nazvat „modlení“, je to určitý způsob, který se člověk může naučit, rozvíjet nebo i měnit. Na „modlení“ pak záleží, do jaké míry bude modlitba opravdovým setkáním s živým Bohem, na „modlení“ záleží, zda naše prosby budou vyslyšeny. Nejde přitom o aktivitu při modlitbě ani o nějakou metodu modlitby, ale spíše o celkovou vnitřní dispozici člověka (víra, důvěra, pokora, čisté srdce...) a vůli modlit se a sjednotit svou vůli s vůlí Boží. Proto je důležitá příprava na modlitbu. K vnější části přípravy patří např. místo modlitby – kostel, kaplička, pokoj doma, příroda nebo zvláštní místo, které si vybere Bůh sám. Důležitou roli hraje taky čas, který je člověk ochoten věnovat modlitbě, může se stát, že někdo nemůže pokročit v modlitbě, protože jí věnuje málo času. Na druhou stranu je také možnost naučit se využívat k modlitbě různé okolnosti a životní situace. Dalším prvkem přípravy je postoj, poloha těla, která by měla vyjadřovat úctu k Bohu, ale zároveň by měla být přirozená; taková, aby nepotřebně neodtahovala pozornost od modlitby kvůli nepohodlnosti. Dalším krokem je příprava nitra na modlitbu: sem patří čisté svědomí, ovládnutí představivosti, myšlenek, vzpomínek, vůle, snaha o čistý úmysl, vnitřní ztišení, odtržení se od všeho, co by mohlo překážet v soustředění se na Boha. Nejdůležitější pak je stanout celou svou bytostí v přítomnosti Boží, vzít na vědomí, že Bůh je opravdu zde.

Vnitřní modlitba vychází z meditace slova Božího, především evangelia. Při ní se člověk učí naslouchat v tichu Bohu, nechává na sebe působit Boží slovo. Rozvoj vnitřní modlitby pak záleží jak na Boží milosti, tak na lidské spolupráci s touto milostí. Bůh touží dávat se člověku až do úplného sjednocení duše s Bohem. Jenže k tomuto sjednocení je třeba většinou dlouhého procesu očišťování z nejrůznějších nedokonalostí. Zde opět záleží na Bohu, jakým způsobem a jak intenzívně duši očišťuje. Na člověku pak zůstává buď říct své „ano“ k tomuto často bolestnému procesu a tak postoupit dál nebo setrvávat na tomto stupni, případně couvat zpět. Čím lépe člověk spolupracuje s Boží milostí na základě víry a lásky a přenechává mu jednání, tím se jeho modlitba zjednodušuje a zároveň prohlubuje. Modlitba se jakoby slévá s životem v jedno, člověk si čím dál jasněji uvědomuje Boží vedení a poddává se mu. Zjišťuje také, že Bůh je stále přítomný v jeho nitru a může se s ním tedy setkat kdekoli a kdykoli. Tím se zrychleně blížíme k mystické modlitbě.

Mystika u starozákonních a novozákonních postav Podívejme se, jak se tato kritéria projevují v životě konkrétního člověka, jak vypadá mystická zkušenost u biblických osob, protože právě z toho pak vychází i sv. Benedikt. Ve SZ máme mnoho představitelů „mystiky“. V době před Kristem, kdy ještě nebyl zjeven Boží záměr spásy všech lidí skrze Krista, je samozřejmě pojetí zjevení mysteria poněkud jiné, ale k setkání s Bohem vždy dochází. K těm nejdůležitějším patří jistě Abram a jeho setkání s Hospodinem v podobě ohnivé pochodně, během kterého Bůh uzavírá s Abramem smlouvu a slibuje mu zemi Kanaan. Na příkladu Abrama je vidět, jak je pro mystickou zkušenost důležitá víra a otevřenost na přijetí Božího poslání, které bylo zcela zřejmě jedním z důvodů setkání Hospodina s Abramem (Gen 15, 1-19). Další druhem mystické zkušenosti může být Jákobův noční zápas s Bohem (Gen 32, 23-33). Noc jakoby ochraňovala Jákoba před nesmírností Boží slávy, kterou žádný člověk nesmí spatřit, má-li zůstat naživu. Jákob je na úsvitu překvapen, že spatřil Boží tvář, a přesto mu byl zachován život. Z boje však odchází s poraněným kyčelním kloubem. Bůh ví, na jakém místě je Jákob nejcitlivější, v čem spočívá jeho síla a zároveň slabost a právě na tom místě ho zasahuje, zraňuje ho láskou. Jákob dostává nové jméno Izrael a ujištění, že za něho a za jeho lid bude bojovat Bůh sám. Největším starozákonním mystikem, a to jak pro křesťany, tak i pro Židy, je Mojžíš. Bůh nejdříve sděluje Mojžíšovi své jméno – čili svou nejhlubší podstatu a postupně odkrývá plán záchrany Izraele, ve kterém má hrát Mojžíš ústřední roli. Tady je důležité a zajímavé vidět právě tu spojitost mezi Mojžíšovou extází a životní realitou. Skoro při každém setkání s Hospodinem se řeší situace celého Izraele, vztahy mezi Bohem a lidem, životní zásady vyvoleného národa. Mystická zkušenost tedy není jen „soukromou záležitostí“ mezi Bohem a dotyčnou osobou, ale má vždy nějaký dopad na celé společenství, zde konkrétně dochází k uzavření další smlouvy mezi Bohem a Izraelem. K nejhlubším setkáním, zkušenostem s Boží velikostí dochází na hoře Sinaj, zde smí Mojžíš vidět Boha „zezadu“. Je to nádherné setkání, kdy Mojžíš prosí Boha: „Dovol mi spatřit tvou slávu“. Bůh mu na jednu stranu říká, že ho nemůže vidět, ale zároveň se mu chce ukázat, touží se mu dát, a proto ho staví do skalní rozsedliny. Když přechází kolem Mojžíše, vyslovuje své jméno a zakrývá Mojžíšovi oči dlaní, aby nespatřil jeho tvář. Boží sláva však vyzařuje z Mojžíšovy tváře po každém setkání s Bohem. Dál následují proroci a králové, kterým se Bůh zjevuje ve svém slově, např. Samuel nabo David, který částečně své mystické prožitky vyjadřuje v žalmech, nebo král Šalomoun, který prosí o moudrost – čili o pravdivé vnitřní poznání, které je už samo v sobě podstatou mystiky. Z řady proroků stojí za zmínku Eliáš, který zakouší setkání s Hospodinem ne prostřednictvím ohně nebo vichru, ale zcela nečekaně se mu zjevuje Bůh ve vánku a opět dostává od něho poslání. Podobně i prorok Izajáš, kterému dal Hospodin vidět svou slávu. Díky jeho zkušenosti známe a dodnes opakujeme slova z jeho vidění: Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů, celá země je plná jeho slávy. Právě Izajáš popisuje, jak si uvědomuje nutnost očištění při setkání s Nejvyšším. Anděl očišťuje jeho rty, aby mohl hlásat Boží slovo. Toto setkání končí otázkou Boha: Koho mám poslat, kdo nám půjde? Izajáš odpovídá: hle, zde jsem, pošli mne (Iz 6,8). Tak Izajáš přijímá své prorocké poslání ve službách Boha.  Každý z velkých proroků – Izajáš, Jeremiáš, Daniel, Ezechiel- měli nejednu mystickou zkušenost s Bohem spojenou současně s novým posláním ne vždy snadným a příjemným, ale právě tím se očišťovala a upevňovala jejich víra a důvěra v Boha. Dlohodobou a tvrdou zkouškou prochází také Job, je to právě neochvějná důvěra v Boží vedení, která mu pomůže nakonec překonat všechno utrpení. Všechna setkání starozákonních biblických postav s Bohem poukazují svým posláním a obsahem na nadcházející zjevení Krista samého, který během svého pozemského života odkrývá věčný plán spásy všech národů. Ten plán spásy se uskutečňuje právě skrze něho. Z novozákonních postav si můžeme uvést např. sv. apoštola Pavla a jeho první a rozhodující setkání s Kristem na cestě do Damašku, při kterém přijímá Krista jako Mesiáše a Pána svého dalšího života. Známé je také jeho dělení se mystickou zkušeností, při níž je přenesen do ráje, aniž by věděl, zda v těle nebo mimo tělo – jak říká - Bůh to ví.(srov. 2 Kor 12, 1-10). Zcela jinou zkušenost má sv. Jan. Zvlášť jeho první list zachycuje vzpomínky na Ježíše, kterého se dotýkal vlastníma rukama, viděl ho a teď o něm svědčí. Díky této zkušenosti z minulosti má jeho mystika trochu jiný charakter. Jan pak poznává a předává dál, že Bůh je Láska a kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm (1J 4, 16). Ze skutečného společenství s Bohem pramení zdravé křesťanské sebevědomí. Tak je křesťan schopný obstát jak před lidmi tak před Zlým. Rovněž od Jana se dozvídáme, že Bůh je světlo a není v něm nejmenší temnoty.

Vnitřní modlitba v benediktinské spiritualitě O osobní modlitbě mluví Benedikt vždy v návaznosti na modlitbu liturgickou. Tyto dvě formy modlitby se vzájemně ovlivňují, jedna vyrůstá z druhé. Jistě není náhoda, že kapitoly o modlitbě jsou zařazeny teprve a hned za kapitolami jako „Nástroje dobrých skutků“ (zde je zachycena právě příprava na modlitbu), následují kapitoly o poslušnosti, o mlčení a na konec kapitola o pokoře, tedy o tom všem, co je podstatné pro rozvoj hluboké vnitřní modlitby. Kapitola o pokoře je jednou z nejrozsáhlejších kapitol Řehole. Sv. Benedikt věděl , jak je právě pokora důležitá pro rozvoj duchovního života. Je však nutné správně chápat pokoru. Uznat v celé pravdě, kým je Bůh a kým je člověk a podle toho žít. Bible říká, že Mojžíš byl nejpokornější ze všech lidí. Možná právě proto byl největším starozákonním mystikem...

V RB 20 mluví Benedikt o uctivosti při modlitbě jako o základním postoji, který se projevuje jak navenek, tak především v nitru. Postoj uctivosti předpokládá, že člověk si je plně vědom Boží přítomnosti, která ho zase vede k bázni a k pokoře. Cyprian pokládá pokoru za úplně základní podmínku modlitby, zatímco Cassian mluví zase o čistotě srdce, což se v podstatě nevylučuje. Benedikt se tedy opírá o oba dva, když se v této kapitole zmiňuje 3x o čistotě. Jednou jde o čistou oddanost ve spojení s pokorou – jinými slovy bázeň před Bohem a Pánem celého stvoření. Podruhé je řeč o čistotě srdce jakožto důsledku pokory a lásky. Čistota srdce způsobuje, že i modlitba je čistá. Mít čisté srdce je podle Ježíšových slov blahoslavenství podmínkou k vidění Boha, k hlubokému sjednocení s Bohem: „Blahoslavení čistého srdce, neboť oni budou vidět Boha“ (Mt 5,8). Čistota srdce podle slov Benedikta je nutná pro vyslyšení našich modliteb: „Buďme si vědomi, že nás Bůh nevyslyší pro množství našich slov, nýbrž pro čistotu srdce a kajícné slzy. Modlitba má být proto krátká a čistá“ (RB 20,3-4). Už bylo řečeno, že čím vyšší stupeň modlitby, tím méně je v ní lidských slov. Kajícné slzy a čistota srdce spolu úzce souvisí, jde o slzy hluboké lítosti nad svými hříchy, dále pak slzy dojetí nad Božím milosrdenstvím a láskou, o slzy vedoucí k proměně srdce. Čistota srdce znamená také otevřenost srdce, vnímání Boží dobroty a velikosti, nezištné vydání se Bohu a klanění. Dále Benedikt říká, že modlitba má být krátká a čistá. Má zde na mysli osobní modlitbu (prostraci) po každém žalmu, která byla ukončena modlitbou opata. Zde však  Benedikt nechává prostor pro působení Ducha svatého, když dodává, že Boží milost může modlitbu prodloužit. Po skončení společné modlitby je tedy možnost pokračovat v modlitbě osobní.

O osobní modlitbě se zmiňuje Benedikt ještě v 52. kapitole Klášterní oratoř. „Po skončení bohoslužby všichni odcházejí za naprostého ticha a tím prokazují úctu Bohu. Bratra, který by se chtěl modlit tiše a zvlášť, tak nebude rušit něčí bezohlednost“ (RB 52,2-3) . Opět se zde zdůrazňuje postoj úcty a mlčení. V podobném duchu následuje verš o osobní modlitbě: „ Kdyby se někdo chtěl jindy pomodlit tiše a o samotě, ať prostě vejde do oratoře a modlí se, ne hlasitě, nýbrž v slzách a pozorným srdcem“ (RB 52,4). Když se chce někdo modlit, ať prostě vejde a modlí se. Tato slova vyzařují jakousi samozřejmost, přirozenost, jednoduchost. Stačí chtít, vejít prostě před Pána a modlit se pozorným srdcem.

Benedikt považuje tichou modlitbu také za výraz pokory. Je zajímavé, že v této souvislosti s modlitbou používá Benedikt stejná slova jako při jedenáctém stupni pokory – tedy, že mnich nemluví mnoho, ale rozumně a nezvedá při tom hlas. Vždyť Bůh nenaslouchá tolik slovům, ale především srdci člověka. On vidí, nakolik je jeho srdce nerozdělené a připravené přijmout to, co mu touží Bůh dát. A touží mu dát především sebe v celé své nádheře a nesmírnosti. Je zajímavé, že Benedikt píše svou řeholi „pro začátečníky“, ale přitom v několika málo větách vystihne to, co je nejdůležitější nejen pro začátečníky, ale i pro cestu na sám vrchol modlitby: život v Boží přítomnosti, bázeň, důvěra v Boha, pokora, čistota srdce, láska. Tím se opět vracíme k tématu mystika Boží přítomnosti, která může mít různé aspekty: mystika světla, mystika ohně (viz Abraham, Mojžíš), mystika temnoty, kosmická mystika či snubní mystika a další. Na závěr jeden příklad kosmické mystiky, jaký nám zanechal v Druhé knize dialogů sv. Řehoř. Jde o mystickou zkušenost sv. Benedikta, který jednou v noci při osobní modlitbě vidí jakoby celý svět sjednocený v jediném slunečním paprsku, v jehož záři zcela zbledly noční temnoty. Benedikt tak mohl „vidět svět očima Boha“, vidět všechno stvoření sjednocené a obnovené v Kristu, Světle světa...

Zamyšlení

Menu