sr. Anežka OSB - OSOBNÍ POVOLÁNÍ


Osobní povolání -  tato dvě slova naznačují, že se jedná o něco konkrétního, co patří dané osobě. Povolání jako takové můžeme rozumět ve více rovinách – nejdříve je to základní povolání stejné pro všechny lidi, povolání z ničeho k existenci na této zemi.

 

„Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem. Stvořil ho jako muže a ženu. A stalo se tak. Bůh viděl, že všechno, co učinil, je velmi dobré“ (srov. Gen 1, 27. 31).

 


Každý člověk byl stvořen Bohem a povolán k životu jako muž nebo jako žena. A Bůh viděl, že je to velmi dobré. Na tomto základě se pak rozvíjelo naše další povolání. Díky svátosti křtu nám byl dopřán další stupeň nebo rovina povolání – být křesťanem, být dítětem Božím, být povolán ke svatosti, k věčnému životu a radosti v Boží Trojici.

A na tomto dalším stupni se nám dostává různých specifických povolání: totiž k manželství, ke kněžství, k řeholnímu životu nebo k životu samotnému ve světě. To vše jsou jen různé druhy povolání ke svatosti. Kromě toho má však každý z nás ještě osobní povolání, které umožňuje neopakovatelným způsobem žít svoje ženství či mužství a svoje specifické povolání –tedy povolání k manželskému životu nebo ke kněžství či k životu zasvěcenému Bohu atp.


Právě toto osobní povolání je kořenem originality a jedinečnosti každého člověka. Ačkoli jsme my sestry benediktinky a dokonce z jednoho společenství, přesto je navenek i uvnitř naše řeholní povolání jinak žité – a to právě díky osobnímu povolání. Jednotlivé úrovně povolání předpokládají určitou zralost povolání předchozí úrovně. To znamená, že nelze žít plně např. specifické povolání (manželka – matka, řeholnice), jestliže jsem plně nepřijala svoje ženství. Osobní povolání vyrůstá z povolání ke svatosti a ze specifického povolání a zároveň ho zpětně ovlivňuje a usměrňuje, prohlubuje a tak způsobuje, že můžu žít svoje specifické povolání jinak než moje spolusestry.

Bůh mne stvořil, protože chtěl, abych byla. Už tehdy měl se mnou určitý záměr, dal mi určité místo a poslání v tom velkolepém plánu spásy světa. Ta se dokonala skrze Ježíše Krista, stejně tak jako stvoření. To znamená, že Ježíš byl prostředníkem při mém stvoření, On je to Slovo, které Bůh ke mně v momentě stvoření vypověděl a říká stále. Při velmi důvěrném vztahu s Bohem toto Slovo v sobě pociťuji, ono mě znovu tvoří, oživuje, posiluje, dává radost, jindy bezpečí, jistotu, pokoj, jakoby se nořím do tohoto Slova a ono mě ze všech stran obklopuje, naplňuje. Jistě máte někdo zkušenost, že určitá slova nebo pasáže Písma sv. vás stále znovu zasahují, oslovují, rádi se k nim vracíte. Vnímáte je jakoby vnitřně, celou svou bytostí, s jejich pomocí se dostáváte do užšího vztahu s Bohem i se sebou samými. A to je cesta, jak odkrýt své osobní povolání. Ono je totiž podstatně spojeno s osobou Ježíše Krista.

U sv. apoštola Jana je Kristus na počátku evangelia nazván Logos, tj. „slovo“ nebo taky „smysl“. Objevit v sobě toto Logos znamená dostat se do kontaktu s Božím slovem, které má stvořitelskou moc a které mi sděluje zároveň smysl mého života. Přijímám-li toto Logos, přijímám své osobní povolání a tím i smysl svého života. Může to být setrvávání a prožívání jednoho jediného slova nebo možná postoje Ježíše Krista, a to způsobem, kterého jsem schopná jenom já, díky darům, schopnostem nebo i slabostem, jaké mám. V tomto směru mne tedy nemůže v mém osobním povolání nikdo zastoupit. Příkladem osobního povolání může být zjištění sv. Terezie z Lisieux, která rozpoznává, že jejím povoláním je „být láskou v srdci církve“. A jen ona věděla, co to vlastně znamená a jak toto povolání žít. Osobní povolání je charakterizováno právě jedinečností, originalitou. Zároveň svou jedinečností přispívám k nádherné mnohotvárnosti celku – Ježíše. Jde jakoby o odkrytí „svého Ježíše“ v sobě, jeho tváře, jeho způsobu jednání, jde o snahu ve všem napodobovat Ježíše podle toho, jak ho v nitru vnímám na základě onoho Logos, jde o proměnu svého bytí, o přizpůsobení svého bytí, jednání, mluvení Ježíšovi, o stávání se obrazem Božím, jak tomu bylo na počátku naší existence. Tak to zdůrazňuje sv. Pavel v Římanům, kde říká: „Víme, že všecko napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha, kdo jsou povoláni podle jeho rozhodnutí. Které předem vyhlédl, ty také předem určil, aby přijali podobu jeho Syna“ (Řím 8, 28-29).

Je třeba odkrýt svou jedinečnost, kterou mi Bůh daroval, když mě zavolal jménem. Jak víme, jméno vždy vyjadřuje něco z podstaty osoby a také její poslání nebo aspoň určitou skutečnost, kterou Bůh chtěl skrze tuto osobu realizovat. Ale k tomu Bůh potřebuje vědomý a dobrovolný souhlas dané osoby a její spolupráci. Povolání je tedy setkáním „tváří v tvář dvou osob“ i dvou svobod. Absolutní svoboda Boží volá člověka  a zároveň mu ponechává plnou svobodu toto volání přijmout nebo odmítnout.

Osobní povolání není nějakým přídavkem k našemu životu a osobnosti, ale je vepsáno do samotného základu naší existence, „do morku kostí“. Já žiji jen jako povolaná, to znamená, že můj život má určitý smysl a cíl. Můžu ho poznat natolik, nakolik je živý můj vztah ke Kristu. I když je mi smysl života dán v momentě mého početí, odkrývám ho teprve časem a začínám ho realizovat teprve plným přijetím. Jestliže ho nepřijmu nebo na něho nijak neodpovím, povolání fakticky neexistuje, nikdo jiný ho nedostane místo mne, ale taky některé věci nebudou moci být zrealizovány, protože můj podíl – to co můžu udělat jedině já – nebude zapojen do hry.

Jestliže odkryji své osobní povolání, musí se to začít projevovat v každodenním rozhodování v malých i větších věcech. Vždyť moje osobní povolání je Boží vůle pro mne. Jestliže stojím před volbou ze dvou různých možností, pak by mi mělo osobní povolání pomoci rozlišit, která z nich je Boží vůle. Ta alternativa, která vnitřně souzní s obrazem „mého Ježíše v nitru“ nebo mne vnitřně posiluje, dává pokoj, je pak voláním Božím, Boží vůlí a Slovem ke mně. Přitom obě varianty můžou být hodnotné a dobré, pokud však zvolím tu správnou, brzy zpozoruji, jak se prohlubuje můj vztah lásky k Pánu.

Někdo se může ptát, jestli zůstává toto povolání stále stejné po celý život nebo se mění v průběhu života podle situace nebo podle správnosti rozhodnutí. Dá se říct, že určité aspekty povolání zůstavají neměnné, zatímco jiné aspekty se můžou měnit pod vlivem určitých okolností. Nemůže se změnit např. to, že jsem povolána k bytí jako žena, ale můžu skrze okolnosti změnit, prohloubit svoje bytí jako křesťanky či benediktinky. Osobní povolání je v podstatě „Duch“, který oživuje všechny další strany povolání. A tak je to správné, vše, co má v sobě život, musí být v procesu proměny a rozvoje a zároveň zůstat zakořeněno ve své identitě.

Připomíná se mi v této souvislosti stejný význam slova povolání v oblasti duchovního života a povolání jakožto zaměstnání. Všimněme si, jak se - alespoň dříve - hledalo, k čemu má dospívající přirozené nadání, co ho přitahuje natolik, že by se tomu chtěl vyučit a věnovat se tomu případně celý život. Když se rozhodne pro určitý směr, jde za tím a má-li toto povolání dobře plnit, potřebuje k němu mít osobní vztah, jinak to bude pouze odpracovaná povinnost. Podobně je tomu i v duchovní sféře, v povolání jde o vztah. Dnes jsme každodenně svědky toho, jak lidé ztrácejí práci a tím často své původní povolání, to co je jim tak nějak vlastní. Aby se nějak uživili, dělají všechno možné, přičemž své schopnosti často nemůžou využít a rozvinout. Zdá se, že tato tendence změny povolání je čím dál častější i v duchovní oblasti, konkrétně v rovině specifického povolání.

Tak např. povolání k manželství se zdálo před svatbou tak jasné a po pár letech se člověk nachází na scestí a přemýšlí, jestli to bylo správné rozhodnutí, jestli by mu nebylo lépe třeba v klášteře. Ale podobné problémy prožívá i řeholník. Obojí se děje většinou v krizových momentech, kdy ochabuje vztah k povolání nebo k tomu, kterého jsem si svobodně a dobrovolně vybrala. Při volbě specifického povolání je důležité především dobře rozlišovat než řeknu definitivní odpověď, podívat se zblízka na motivaci, která mě vede k určitému rozhodnutí. Tuto motivaci pak u každého zájemce radí sv. Benedikt prověřit a ne ho hned přijímat do kláštera. Má mu být představen život v klášteře tak, jaký ve skutečnosti je, má vědět o všech těžkostech a nesnázích, kterými vede cesta k Bohu (RB 58,8), i když je ve skutečnosti pozná, až bude žít v komunitě.

To je první prověrka motivace, další pak přijdou v každodenním životě. Častá četba a rozvažování Řehole zde hraje taky velkou roli, pomáhá odkrýt, zda tato cesta k Bohu odpovídá mým vnitřním touhám a potřebám, zda zde můžu naplnit své povolání. Sv. Benedikt popisuje hned v Prologu Řehole povolání takto:

„V množství lidu, na který Pán volá, hledá svého služebníka, a proto opakuje : Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?“ Bůh tímto voláním zve toho, kdo touží po skutečném životě a štěstí. Nevolá jen jednou, ale tak dlouho, dokud člověk nedojde k rozhodnutí – buď ano nebo ne.
Konkrétně tato slova připomínají scénu z evangelia, ve které hospodář hledá pracovníky na svou vinici. Sám Pán hledá, nabídka tedy vychází od něho. „Jestliže to zaslechneš a odpovíš „Já“, říká Ti Bůh:

Chceš-li mít pravý a věčný život,

zdržuj svůj jazyk od zlého,

své rty od falešných slov,

chraň se zlého a čiň dobré,

                                      hledej pokoj a usiluj o něj.“           RB Prolog 16-17

 

Je to dialog Pána s člověkem. Bůh bere naprosto vážně lidskou odpověď „já“ a  představuje předpoklady k dosažení pravého a věčného života. Bude-li se o to povolaný snažit, má ujištění od Pána, že z něho nespustí svůj zrak, že mu bude neustále nakloněn a bude naslouchat jeho volání, ano, dokonce ještě když on bude volat, Pán mu odpoví „Zde jsem, jsem zde pro Tebe“. V tom už je předzvěst věčného života a dnů štěstí: být v láskyplném pohledu a doslechu Pána, být zde pro něho jako i on je tady pro mě. Ale v tom můžeme vyčíst i to, že Bůh je zde pro mne právě v tomto společenství, v těchto konkrétních lidech se skrývá to, co je nějakým způsobem důležité pro můj život, pro můj vztah k Bohu, pro lepší poznání a přijetí sebe sama. Právě s těmito lidmi mám být každý den na cestě k Bohu. Povolání k benediktinskému životu je tak velmi konkrétní, vztahuje se k určitému místu, je vázáno na určité lidi.

Hledej pokoj a usiluj o něj... Hledání a pokoj jsou dvě klíčová slova monastického života, hledat pokoj znamená hledat Krista, který je podle Listu sv. apoštola Pavla Efesanům naším pokojem. Moje hledání Boha je v podstatě jen odpovědí na to, že On už dávno hledá mne. Hledání poukazuje na vnitřní dynamiku života, na úsilí dělat vše, co je v našich silách pro dosažení pokoje. Benediktův klášter má být místem, kde se člověk může učit žít, učit se být šťastný. Především je potřeba odkrýt, kým ve skutečnosti jsem a umět svoji pravou identitu přijmout a z ní čerpat, dávat Bohu i bližním v komunitě ze svého vnitřního bohatství. Pak už není tak důležité, jestli mi Bůh svěřuje úkol na čele komunity nebo někde na konci – to je jen lidský pohled, Bůh vidí vše z jiné perspektivy a jde mu o to, jak na tom daném místě prožívám vztah k Bohu a ke komunitě. O tom, jak dokážu přijmout určité místo v komunitě svědčí i to, nakolik skutečně hledám Boha nebo své uspokojení třeba z příjemnější nebo významnější práce. Toto kritérium je pro Benedikta vůbec nejdůležitější, všechno jiné se dá v klášteře naučit, pokud mám k tomu správnou motivaci – totiž tu, že v tom všem hledám, nacházím a setkávám se s Pánem a s jeho vůlí v mnoha podobách. Dále Benedikta zajímá, jestli je kandidát horlivý ve službě Boží, čili především při společné modlitbě, která je základním posláním a společným úkonem celé komunity několikrát denně.

Na závěr dodám, že jestliže bylo chápání a přijetí Božího volání správným rozhodnutím, pak by se specifické a osobní povolání mělo vzájemně doplňovat, takže je po čase těžko odlišit, co je důsledkem života podle dané spirituality (nebo např. života v manželství) a co je ryze osobní povolání. Z vlastní zkušenosti vím, že to, co teď vnímám jako osobní povolání, bylo ve mně skryto už dávno a pomohlo mi rozhodnout se pro benediktinskou spiritualitu. Přesto jsem své osobní povolání odkryla až díky životu podle Benediktovy řehole. Důležité je to, že si tyto dvě povolání neodporují, ale právě naopak, vzájemně se potřebují a jedno se může lépe rozvíjet díky druhému.

Zamyšlení Menu