|
Často od mladých lidí slyším, jak říkají, že nemají povolání. Ráda v tuto chvíli oponuji a říkám: „Máš povolání. Možná ne k zasvěcenému životu, ale máš konkrétní povolání.“ Vždyť už to, že žijeme, je povoláním. Bůh nás s láskou povolal k životu. Dalším povoláním, které jsme obdrželi, je být křesťanem a žít křesťanství naplno. Ujasněme si nejprve, co to povolání znamená. O. Ambros SJ definoval v jedné z přednášek během mého studia v Olomouci povolání jako: „životní rozhodnutí, v němž chce člověk zemřít.“ Co to znamená? „Je to vnitřní svobodné rozhodnutí, které reaguje na Boží volání. Je to takové rozhodnutí, v němž chce člověk zemřít. Tam, kde se dostává do hry otázka jak a kde chce člověk zemřít, tam je vidět určitá zralost rozhodnutí. Pochopení toho, co to je křesťanské povolání – zůstat v tomto stavu a zemřít v něm – to musí být spojeno velice těsně s celým životním rozhodnutím.“ O co tady jde? Podívejte se na některé momenty z vašeho života. Nenajde se v nich minimálně jedna situace, u které by jste řekli: To můžu přežít, takhle mohu přežívat (často i léta), ale nechci takhle zemřít? Tento stav je často doprovázen pocitem nenaplnění. Jakmile se člověk na některé věci podívá „z perspektivy smrti“, jeví se mu jinak.
Ve slově povolání je ukryto slovo volat. „U každého povolání existují dvě skutečnosti: Bůh volá a člověk je volán a odpovídá.“ Dá se tedy říci, že se zde jedná o dialog mezi Bohem a člověkem. „Ten dialog má tři roviny: hledání, nalezení a přijetí povolání.“ Stejně jako pro každý jiný dialog, tak i pro dialog s Bohem je důležité naslouchání. Hledání vyžaduje určitou aktivitu. Jak říká staré české přísloví: Kdo hledá, ten najde. Někdy si ani nemusíme uvědomovat, že hledáme. Je to hledání podvědomé, možná až nevědomé. Tím větší je potom okouzlení tím, co jsme našli. Jak jsem již řekla: Kdo hledá, ten najde. Znamená to tedy, že nemůže najít ten, kdo nehledá. A i kdyby takový člověk našel, tak se ho ono nalezení nedotkne a kolem nalezeného většinou pouze projde. Jde tedy nejen o to hledat, nalézt, ale také přijmout nalezené. A přiznejme si, že je často těžké přijmout to, co se nám na první pohled zdá nebýt šité na naši míru.
Vrátím-li se k různým situacím povolání v Písmu, můžeme si všimnout, že Bohem povolaní lidé často s Ním zápasili a snažili se s Ním vyjednávat a přesvědčovat Ho, že to není příliš správné rozhodnutí. Podívejme se například na povolání: Mojžíše (Ex 3, 1 - 4, 17). Mojžíš viděl na poušti hořící keř a byl zvědavý, co to znamená. Šel se tedy podívat. Hospodin na něj „zprostředku keře zavolal: „Mojžíši, Mojžíši!“ Odpověděl: „Tu jsem.“ … Hospodin mu řekl: „Pojď, pošlu tě…“ Mojžíš namítal: „Kdo jsem já…“ No a Hospodin mu na to jasně odpověděl: „Já budu s tebou.“ A tak bychom ve čtení té příhody mohli pokračovat. Mojžíš se všemožným způsobem snažil Bohu vysvětlit, že on není ten pravý, aby si tedy raději našel někoho jiného, schopnějšího. Bůh se mu zase snažil vysvětlit, že on prostě nepovolává vybavené – tedy dokonalé – ale vybavuje povolané. Jestliže jsme tedy od Boha dostali nějaký úkol, dá nám vše, co potřebujeme k jeho vyplnění. To znamená, že se nemůžeme vymlouvat! Dá se tedy říci, že se nás občas určitým úkolem snaží Bůh vyprovokovat, abychom vystoupili ze své ulity, překročili své hranice. Bůh nám nikdy nenaloží víc, než kolik jsme schopni unést. Ale pozor. Někdy si ve jménu božím sami nakládáme nebo necháme nakládat „zavazadla“ příliš těžká. A o to Bůh nestojí a ani si to nepřeje!
Jak tedy nalézt a být si jistým tím, co Bůh ode mne žádá, k čemu mne povolává? Velkým problémem dnešního člověka je, že chce mít v důležitých životních rozhodnutích 100% jistotu. Mám-li jít do kláštera, chci to vědět na 100%. Mám-li se vdát, chci to vědět na 100%. Je to velmi dobře pochopitelné, ale bohužel, takhle to nefunguje. Vím, že to zní asi hodně divně, ale nikdy nebudete mít 100% jistotu. Jediná 100% jistota, kterou máme je, že na ten úkol sami nestačíme. Víme-li něco 100%, už nás nezajímá mínění ostatních, jejich rady. Jsme si tak jistí, že už ani nedáváme pozor na to, kam šlapeme, kam jdeme… A to přináší pouze strnulost a statiku do našeho života. Náš život je ovšem dynamický a proto se věci také mění. Existují určité hodnoty, které zůstávají a nemění se. Mohou se pouze rozvíjet, ale určité základní rysy zůstanou nezměněny. Jak tomu porozumět? Vezměte si člověka. Když se narodí, je malý, slabý… Během života roste, rozvíjí se, dospívá, svým způsobem se mění, ale je to přitom stále ten stejný člověk. Řekla jsem, že nikdy nebudeme mít při našich rozhodnutích 100% jistotu. Jedinou naší 100% jistotou je Bůh. Jak ale poznám, která cesta je opravdu mou životní cestou, že je to mé povolání?
Jak jsem již předeslala, povolání je od slova volat, být povolán. Jde zde tedy o určitý dialog mezi mnou a Bohem. Viděli jsme to na příkladu Mojžíše. Zůstával s Bohem v dialogu. Jak jsme si mohli všimnout, nejde tady pouze o naslouchání Bohu a plnění jeho přání a tužeb. To také není správně. Dialog znamená, že obě strany mají co říci, že jedna druhé naslouchá. Hospodin něco řekl Mojžíšovi a on mu odpověděl a tak dále a tak dále. Stejně jako se my snažíme Bohu vysvětlit, proč pro ten úkol nejsme vhodní, tak i On se snaží vysvětlit nám, že vhodní jsme, že bude s námi a že nám pomůže. Poslední slovo však vždy zůstává na naší straně. Vždy mám právo a svobodu říci Bohu mé „NE“ a on toto rozhodnutí bude plně respektovat. Nebude nikdy lámat naši vůli. Maximálně se pokusí jít na nás ještě jinak. Jak to vidíme u Jeremjáše: „Sváděl jsi mne Hospodine a dal jsem se svést. Zdolal jsi mě a přemohl.“ Jer, 20, 7. Kdo odolá svádění ze strany Hospodina? Můžete se ptát, proč Bohu tolik záleží na tom, kterou cestou půjdeme… Dá-li se to lidskými slovy vyjádřit, můžeme říci, že stejně tak, jako je každý z nás originálem, je jedinečný, tak stejně tak i naše cesty jsou jedinečné. Mám-li v životě určitý úkol k vyplnění, nemůže ho vyplnit nikdo jiný, než já sama. A udělá-li ho někdo jiný, už to nebude ono. Bůh je všemohoucí a může si poradit i bez nás, může použít jiného člověka. To sice ano, ale On si pro ten konkrétní úkol vybral právě nás a my až na věčnosti pochopíme, proč.
Ještě se krátce podívejme na povolání v Novém zákoně. A konkrétně na povolání Ježíšem samým. Zaměřme se na scény povolání apoštolů. Můžeme si všimnout jednoho. Velmi často tam vystupuje slovo uviděl, spatřil. Ježíš se nejprve na člověka podívá a potom jej povolá. Osobní kontakt vyžaduje, abych se na druhého podíval. Ježíšův pohled ujistil apoštoly, že myslí je konkrétně a ne někoho jiného. U příběhu bohatého mladíka z Markova evangelia (10, 21) máme dokonce zaznamenáno, že „Ježíš na něj pohleděl s láskou!“ Přeneseme-li se na konec evangelií a podíváme-li se na scénu zapření sv. Petra, tak u Lukáše čteme: „Tu se Pán obrátil a pohleděl na Petra. A Petr se rozpomenul…“ Co mohlo být v tomto Ježíšově pohledu? Byla tam výčitka, otázka, pochopení, … Myslím, že to bylo opět ono: „Ježíš na něj pohleděl s láskou.“ |