Naše postoje a gesta na modlitbě, zvláště té osobní, jsou velmi různá. Každý z nás má oblíbenou polohu a v té se také většinou modlí. Je dobré si uvědomit, že se modlíme nejen ústy – slovy, ale také postojem svého těla. Sv. Benedikt ve své Řeholi píše: „Chceme-li něco přednést lidem mocným, neodvažujeme se to udělat jinak, než pokorně a uctivě. Oč více máme se vší pokorou a čistou oddaností prosit Boha, Pána všehomíra. A buďme si vědomi, že nás nevyslyší pro množství našich slov, nýbrž pro čistotu našeho srdce a kající slzy.“ RB 20, 1 - 3. Na jiném místě také říká, že při modlitbě máme stát tak, aby „naše mysl byla ve shodě s naším hlasem.“ RB 19, 7.

 

			Ráda bych se zde zamyslela nad gestem prázdných rukou, které může být výrazem modlitby odevzdanosti a důvěry. Každý z nás má jistě zkušenost s lidmi, kteří k nám vztahují své ruce a prosí nás o pomoc. Přemýšlela jsem nad tím, proč je tak často pro mne těžké těmto lidem něco dát. Myslím, že tady nehraje roli neochota pomoci. Možná je to spíše tím, že tito lidé mají svou představu toho, co chtějí dostat, jak jim máme pomoci. A když se jejich představa nesetká s naší, vzniká určitá nespokojenost na obou stranách... A tak si občas říkáme, že těmto lidem raději už nikdy nic nedáme a podobně. Ptáte se, co to vše má společného s modlitbou? Jsem přesvědčena, že hodně. Jak často přicházíme k Bohu a prosíme Ho o pomoc, o to, aby v určité situaci zasáhl... a jak často Mu říkáme, co přesně má udělat... A možná právě proto se nám tak často zdá, že Bůh neodpovídá na naši modlitbu. Modlitba je vždy setkáním s živým Bohem, je rozhovorem s Ním. Modlitba je rozhovorem... ROZHOVOREM... Rozhovor znamená, že obě strany mají možnost vyslovit to, co v nich je, říci to, co druhému chtějí sdělit. To předpokládá, vzájemné naslouchání si. Jak často říkáme, že nás Bůh neslyší. Ale jak často Bůh říká o nás to samé? Vraťme se však ještě jednou ke vztaženým prázdným rukám. Takovéto bytí před Bohem na modlitbě je výrazem nejen očekávání, ale také plné odevzdanosti. Zde již nepotřebujeme slova. Postoj našeho těla mluví sám za sebe: „Bože, toužím po Tobě, po setkání s Tebou. Podívej, nemám nic, co by nepocházelo od Tebe. Vše je Tvým darem. Jediné, co je opravdu mé, jsou mé hříchy... I ty Ti zde přináším. „Rozpínám své ruce k Tobě, má duše po Tobě žízní jak vyprahlá země.“ Ž 143,6. Toužím po Tobě, žízním a chci spatřit Tvou TVÁŘ. Odevzdávám se Ti se vším, co jsem a co mám. „Přijmi mne, Pane, podle svého slova a budu žít a nezklam mou naději.“ Ž 119,116. Žalmista nás vybízí: „Doufej v Hospodina a čiň dobro, pak budeš přebývat v zemi a těšit se klidu. Raduj se v Hospodinu a dá ti, po čem touží tvé srdce. Hospodinu svěř svůj osud (svou cestu), v něho důvěřuj, on sám bude jednat. ... Spočiň v Hospodinu a důvěřuj v něho.“ Ž 37, 3. 5. 7. Proč je pro nás plná důvěra a odevzdanost tak těžká? Nejspíš proto, že chceme mít určitou jistotu, pevnou půdu pod nohama... A Bůh, který je živou osobou, tak často žádá mnohem víc. O. M. D. Molinié OP ve své knize Odvaha mít strach (Karmel. Nakl. 2005) píše: „Osoba je něco živého, tedy nevypočitatelného. Večer nemůžete tušit, co po vás bude chtít ráno. Proto se nesmíme příliš připoutávat ani k tomu, co po nás žádá Kristus. Nelze totiž předvídat, co po nás bude chtít zítra. Může to být i opak toho, co chtěl dnes (vezměte si jen Abrahámovu oběť)“. Jedním si můžeme být jisti. Bůh nás nikdy neopustí. To, co On žádá, je vždy k našemu dobru. Musíme však správně rozlišovat, co opravu pochází od Něj... Ještě jedna situace z našeho života, která nám může přiblížit co to znamená vypustit vše z rukou a očekávat, čím nás Pán chce obdarovat. Vezměme si malé dítě přicházející k mamince, která mu řekla, že pro něj má nějaké překvapení. Dítě s radostí a očekáváním přijde, ale nese si ve svých ručičkách spoustu věcí, které jsou pro něho důležité a které dostalo dříve. No a když takhle přijde za maminkou, nezbývá jí nic jiného, než říct: „Podívej, mám pro tebe překvapení, dáreček. Ale takhle ti to dát nemůžu. Máš plné ručičky, a tak tam není už místo pro můj dárek.“ No a tady nastává dilema. Většinou to však vyhraje dětská zvědavost. Dítě pokládá vše co drží a jde pro nový dárek. Když jej rozbalí, je tak okouzlené, že úplně zapomene na ty své dřívější „poklady“. A tak je to i s námi... Teprve pokud dokážeme odložit úplně vše a s nadějí a důvěrou čekat s prázdnýma rukama... může nás Bůh obdarovat něčím velkým, něčím, co jsme ani neočekávali. Musíme však důvěřovat, že On to opravdu udělá a že to udělá v pravý čas, který zná jen On sám.

Zamyšlení

Menu