Jediné, v čem můžeme v tomto životě zakotvit, v čem můžeme najít oporu, je Bůh sám, protože vše ostatní je pomíjivé. Vše se mění. My sami se měníme, naše názory se mění, naše schopnosti se mění, sami nevíme, jací budeme za pár let. Co zůstává neměnné (stálé) jsou duchovní hodnoty, je víra, láska, je Bůh. Je samozřejmé, že způsob, jak prožíváme víru a lásku, se mění v jeho konkrétních projevech, např. jinak projevuje lásku dítě a jinak dospělý člověk. Dá se říct, že fyzický výraz našich hodnot se mění, hodnoty samy v sobě ale zůstávají stejné, jejich kvalita se nemění na rozdíl od kvality našich pokusů je chápat a naplňovat.

Když se tedy rozhodujeme žít v klášteře stabilitu – ať už ji nazvu stabilitas loci nebo stabilitas in congregatione – rozhoduji se tím ne především pro to, že fyzicky zůstanu po celý život v tomto konkrétním klášteře a fyzicky neopustím společenství. Mnohem důležitější aspekt je to, že právě na tomto místě a s těmito lidmi (v těchto lidech) budu zůstávat v Kristu – v Jeho lásce, budu hledat Boha a žít pro Něj (čili zachovávat přikázání) po celý svůj život. Rozhoduji se věřit v Jeho přítomnost a Jeho milost, která mi pomůže vytrvat, protože je jasné, že bez této pomoci nemohu svému rozhodnutí nikdy dostát. Jde o stálý přechod od viditelného k neviditelnému. Místo stálosti (loci) je pouze “průchod”, ale ne v tom smyslu, že dnes jsem tady a zítra půjdu někam jinam. Jde o propojení dvou rovin. Stálost umožňuje žít natrvalo zde a zároveň na “druhé straně”. Místo stálosti je takové místo, kde je toto propojení možné, proto si je vybírám a ne pro to místo samé. Stejně tak ve společenství. Rozhoduji se pro ně proto, že je místem setkání s Bohem v lidech, ve vzájemných vztazích, ne proto, že se mi čistě po lidsku líbí a cítím se v něm dobře. Pocity se mohou měnit ze dne na den. Láska je daleko víc než jen pocit.

Neodpustím si malou poznámku: Nejde o to vydržet vše a za každou cenu, jde o to vydržet za každou cenu v lásce!! Nejde o to snést až do totálního konce všechno těžké a nepochopitelné. Tohle je třeba dobře chápat. Zůstat v lásce může někdy znamenat i odchod, ukončení vztahu, změnu. Každý musí pro sebe rozlišit, co je v dané situaci dobré a v tom se snažit vytrvat.

Sr. Felicitas:

Das Gegenteil der Stabilitas ist eine Haltung des Herumschweifens (vagari). Benedikt lehnt dies ganz ab. Sehr deutlich wird das, wenn er zwei „Fehlformen“ bei Mönchen beschreibt: Die Sarabaiten, die sich keiner Regel unterstellen wollen. Sie entziehen sich dem Herrn, wollen ihn nicht aushalten, entfliehen so der Wirklichkeit und verfallen der Selbsttäuschung. Noch schlimmer findet Benedikt die Gyrovagen. Das waren Wandermönche, die alleine umherzogen, nirgends zuhause waren und ursprünglich ein Exil um Gottes Willen leben wollten. Sie streiften immer umher und waren niemals beständig (semper vagi et numquam stabiles) (RB 1,11). Sie glitten leicht in Unbeständigkeit und Eigenwillen ab und in die Akedia (Überdruss, größte Gefahr des geistlichen Lebens).

Worum es aber geht, sagt Benedikt im Kapitel von den Pförtnern (RB 66). An der Pforte soll ein Bruder sein, „den seine Reife daran hindert, sich herumzutreiben“ (cuius maturitas eum non sinat vagari) (RB 66,1). Ein reifer Mensch braucht sich also nicht herumzutreiben. Stabilitas hat also mit menschlicher Reife zu tun.

Jak bylo řečeno, stabilita pomáhá dosažení lidské zralosti a tedy životu v plnosti, čili životu naplno ve všech rovinách lidské osobnosti. Pomáhá dospět a být schopnými, zodpovědnými, samostatnými, svobodnými lidmi. Nastíním dvě nebezpečí, která brání člověku dospět k životu v plnosti:
První nebezpečí je v tom, že si snadno vytváříme vlastní svět. Žijeme tak v malém ghetu, jehož zdi tvoří náš strach, představy a očekávání. Všechno, čeho se bojíme, co se nám nelíbí, co je nám nepříjemné, vykazujeme ven za zeď, zavíráme se před tím, utíkáme do bezpečí svého malého světa. Přitom nedokážeme postřehnout, že utíkáme i před tím, co by pro nás bylo šancí rozvoje a obohacením. Tak se rozvíjíme jen na některých rovinách našeho „lidství“ a jiné odsuzujeme k zakrňování. Druhým nebezpečím je setrvávání na povrchu tam, kde by bylo lepší jít do hloubky. Stává se to hlavně tehdy, když se snažíme naše duchovní potřeby tišit „materiálním“ způsobem. Naše duše má hlad a my se ho snažíme zaplácnout levnými náhražkami. To ji samozřejmě nadlouho neuspokojí a my hledáme stále nové možnosti, jak utišit její nepokoj věcmi, které často samy v sobě velmi dobré (hudba, cestování, povídání s druhými) nikdy nepřinášejí dokonalou úlevu. Povrchové zdroje se rychle vyčerpají. Řešením je začít kopat do hloubky a najít pramen. Tento pramen tady je, je v nám samých, jenže my raději zůstáváme na povrchu, protože je to snažší, a nestojí tolik námahy a času. Je třeba zůstat stát, přestat hledat na povrchu (to je to výše zmiňované vagari – toulání) a začít „kopat“. Stalibilitas – stálost může být velikou pomocí v obou zmíněných nebezpečích. Nedovolí tak snadno utéct do našeho světa a nedovolí po vyčerpání povrchových zdrojů táhnout zase o kus dál v naději, že tam bude lépe. Nebude. Všude, kam jdeme, jdou naše problémy s námi. Řešením není utíkat před nimi, ale postavit se jim čelem.

Ještě bych chtěla něco říci k stálosti na třech rovinách, bude to ještě jednou to samé, ale z trochu jiného úhlu pohledu, který se mi zdá důležitý. Vysvětlím krátce jednu po druhé:
První rovina je stálost v sobě. S Bohem se můžeme setkat především v sobě. Možná znáte tu část Vyznání sv. Augustina, kde naříká, že dlouho hledal Boha všude možně a nakonec ho našel v sobě. Z toho plyne, že dokud sami před sebou utíkáme, nemůžeme se s Ním setkat na té nejhlubší a nejprostší úrovni. Ať už se to děje vědomě nebo podvědomě, ať už je to útěk před vlastním hříchem (mysím tím spíš hluboké zranění, které každý z nás nosí v sobě, než konkrétní skutek jako následek této „rány“) nebo před vlasní misí (o který se pokoušel už Jonáš a víme jak dopadl), vlastní originalitou (která nás vystavují nebezpečí mezilidských konfliktů, ztráty postavení nebo pocitu opuštěnosti), útěk před nevyřešenými problémy (které na nás v momentě ticha vyskakují ze všech koutů našeho vědomí i podvědomí)... vždycky je tento útěk překážkou k setkání s Bohem v nás. Přitom je toto počínání nelogické, protože právě u Boha a jedině u Něj najdeme lék na všechny tyto problémy. Pokud se dokážeme vystavit jeho pohledu, setkáme se s Jeho láskou a jejími spásnými účinky. Občas to sice trvá a bolí, hlavně proto, že je třeba očistit svoji představu o Bohu a Jeho lásce, často zpočátku pokřivenou do formy karikatury, ale i tím je třeba projít. K tomu je ale potřeba mít odvahu snést sebe samé takové, jací jsme. Zastavit se a přijít takoví jací jsme před Něj. Tomu říkám stabilita v sobě. Druhá rovina je stálost v mezilidských vztazích. Bible – zvláště NZ – zná hodně obrazů společenství: vinný keř, mnoho údů – jedno tělo, chrám budovaný Duchem, stádo jehož pastýřem je Kristus..., ze kterých je zřejmé (potvrzuje to také psychologie, sociologie, ekonomie a další vědecké obory), že člověk je stvořen k tomu, aby žil ve společenství.Utěk před touto skutečností je opět ztracenou šancí žít v plnosti, je to útěk před Bohem. Když se rozhoduji žít trvale v jednom společenství, rozhoduji se přijmout všechny lidi, které mi Bůh postaví do cesty. Vyžaduje to víru v člověka, v přítomnost Boží v každém z nás. Každý vztah prochází nejrůznějšími fázemi vývoje, v každém vztahu přichází zpravidla krize, prožíváme i bolest, nepochopení. A přesto je dobré vytrvat, protože je to jediná cesta k prohloubení vztahu, k vzájemnému „srůstání“, vytváření společenství, jak ho myslel Bůh. Každý jsme jiný – to je v pořádku – právě to je šancí k vytvoření něčeho úplně nového. Třetí rovinou stability je stálost v místě, ať už jde o dům, město nebo životní prostředí. Pokud z vlastního svobodného rozhodnutí žijeme celý život na jednom místě, nutí nás to jednak stát se duchovními (v ohraničeném prostoru se povrchové zdroje rychle vyčerpají a je potřeba jít na hlubinu) a jednak nás to učí zodpovědnosti. Když někde žiji s vyhlídkou, že zde prožiji celý život a po mně přijdou další a další, musím se začít o své životní prostředí starat tak, aby v něm byl život možný i v dalších desetiletích či staletích. Nemohu ho zneužívat pro své účely. Jak velmi by se ulevilo naší planetě (a také nám samým), kdybychom plně přijali zodpovědnost za ni a s vědomím, že jsme její součástí a potřebujeme ji stejně tak jako ona nás, jsme o ni začali pečovat jako o svůj domov.