|
|
sr. Birgitta OSB
V ÚCTĚ DÁVEJTE PŘEDNOST JEDEN DRUHÉMU/V UCTIVOSTI MAJÍ PŘEDCHÁZET JEDEN DRUHÉHO
(Řím 12,10, RB 72,4)
ÚCTA VŮČI DRUHÉMU ČLOVĚKU, ELEMENTÁRNÍ FORMA LÁSKY K BLIŽNÍMU. |
 |
V 72 kapitole Řehole Benediktovy, kde sv. Benedikt ještě jednou shrnuje to, co je pro něj nejvíce důležité, je věta, kterou přejímá doslovně z listu Římanům: „V uctivosti mají předcházet jeden druhého“ (Řím 12,10). V našem rozvažování nejprve vynecháme aspekt vzájemnosti. Potom zní věta zhruba takto: „Přistupujte k druhému člověku s úctou“, nebo jako jinde v Řeholi: „Ctít všechny lidi!“ (RB 4,8). Je to požadavek, který dokážeme plnit jen zlomkovitě.
Než se budeme zabývat otázkou, proč je to tak těžké, zkusme se na okamžik zamyslet a vzpomenout si alespoň na jednu situaci, kdy jsme zažili úctu, a na jinou, ve které jsme ji nezažili, ve které jsme se setkali s pohrdáním.
Co jsme prožívali, když jsme zakusili úctu? Pravděpodobně jsme se cítili dobře, vážili jsme si sami sebe, zvýšila se naše zaangažovanost v dané věci, pocítili jsme radost, chuť do života....
Když jsme prožili pohrdání, klesl možná pocit vlastní důležitosti, pocítili jsme hněv, vztek, přišly myšlenky na odplatu, byli jsme rozladění, smutní, bez chuti do čehokoli, nebyli jsme odhodlaní dále se angažovat...
Prožitek úcty napomáhá životu a dalšímu růstu, pohrdání je naopak skoro vždy životu nepřátelské. Ochromuje síly nebo budí síly agresivní, které nepůsobí ničivě pouze v tom případě, kdy má dotyčný člověk vnitřní sílu proměnit je v pozitivní energii. Ale většinou pohrdání vyvolává hněv nebo myšlenky na pomstu |
|
Pokusím se naše téma přiblížit v šesti krocích:
1. Přirozený sklon člověka prokázat někomu úctu
Jsme vesměs vždy připraveni a schopni prokázat lidem úctu, ale pouze určitým lidem, ne všem. Z přirozenosti tíhneme k prokazování úcty a cti tomu, kdo něco znamená, kdo něco ví, kdo má jméno, sílu a vliv. Už Benedikt píše ve své kapitole o přijímání hostů: „Bohatí totiž vzbuzují úctu sami o sobě“ (RB 53,15). Byly provedeny psychologické experimenty, které toto plně potvrzují také o nás – lidech naší doby. Kdyby se dělala anketa, zda se mají vrátit peníze tomu, kdo je nechal ležet v telefonní budce, když se k budce vrátí a ptá se, řekla by převážná většina lidí: „ano, samozřejmě“. Ve skutečnosti se ale lidé chovali jinak. Když byl ten, kdo tam nechal peníze ležet, dobře oblečený a mluvil odpovídajícím povzneseným způsobem, dalo mu 85% náhodně po něm telefonujících jeho peníze zpátky, 15% tvrdilo, že žádné peníze nenašlo a nechalo si je pro sebe. Pokud byl ten, kdo tam peníze nechal, oblečený uboze a ptal se po penězích hovorově, dostal jen ve 45% případů své peníze zpátky a v 55% nikoli, přestože by je více potřeboval, než dobře oblečená osoba.
Proč ne? Vůči uboze oblečenému člověku se po něm telefonující osoby cítili nadřazeně. Neprokazovali mu úctu, mysleli si: co mi může on/ona udělat, když mu/jí peníze nevrátím? Vůbec na to nebudu myslet. On/ona je nechal/a ležet, je to jeho/její chyba. Vůči dobře vypadající osobě si člověk nedovolí myslet tímto způsobem. Cítí se jí podřízený a dělá jako by sám od sebe, co se od něj očekává - v tomto případě vrácení peněz.
Tento příklad ukazuje, že skutečnost, zda tomu či jinému člověku prokazujeme úctu a čest, ovlivňuje zásadním způsobem naše konkrétní jednání v situacích běžného dne. To, jestli druhému prokazujeme úctu, závisí na tom, jak vypadá, jaké má postavení atp. |
|
Známá koptská ikona Krista s Menasem,
která je také nazývána ikonou přátelství. |
2. Ježíšův způsob, jak přistupovat k druhým s úctou
Ježíš se jasně postavil slovem i příkladem proti tomuto postoji „dělání rozdílů“ mezi lidmi. Požadoval a sám svým životem ukázal nové uspořádání, ve kterém bude každému člověku prokazována úcta a čest. Když si Ježíš při jedné návštěvě všiml, že si pozvaní vyhledávají čestná místa, doporučil jim sednout si na poslední místo, protože nemohli vědět, jestli je pozván někdo, kdo je vznešenější než oni. A potom se obrátil k hostiteli se slovy: „Dáváš-li oběd nebo večeři, nezvi své přátele ani své bratry ani příbuzné a bohaté sousedy, poněvadž oni by tě také pozvali a tak by se ti dostalo odplaty. Ale dáváš-li hostinu, pozvi chudé, zmrzačené, chromé a slepé...“ (Lk 14,12-13). V naší souvislosti to znamená: Prokaž čest pozvání těm, kteří by podle běžných představ tohoto světa nikdy k sváteční hostině pozváni nebyli.
Sám Ježíš se takto choval: Při poslední večeři se svými učedníky vstává od jídla a umývá každému učedníku nohy (srov. J 13,4-5), také Jidášovi, a říká jim: „Chápete, co jsem vám učinil? Nazýváte mě Mistrem a Pánem, a máte pravdu: Skutečně jsem. Jestliže tedy já, Pán a Mistr, jsem vám umyl nohy, i vy máte jeden druhému nohy umývat. Dal jsem vám příklad, abyste i vy jednali, jako jsem jednal já.“ (J 13,12-15). To znamená: Ježíš přistupuje ke svým učedníkům tak, jako by byli páni, kterým přísluší čest a úcta. Dělá to po všech těch zklamáních, která s nimi během tří společných let zažil. A očekává od svých učedníků, od nás, že se budeme vůči druhým lidem také tak chovat, prokazovat vnitřně (ve svém srdci) úctu a čest a toto jim i konkrétně ukážeme svými činy. To je to „nové přikázání“, které nám Ježíš dal, v jeho základní podobě. Ke slovům „Miluj svého bližního jako sebe sama“ (Mt 19,19) patří jako předpoklad, že přistupuji k druhému přinejmenším s respektem a úctou, to znamená, že na něj pohlédnu, naslouchám mu, nechám ho domluvit, zdvořile se s ním setkám. |
|
3. Základ k úctě ke každému člověku již ve Starém zákoně
Již první (starý) zákon obsahuje rozhodující podklad pro úctu ke každému člověku. V antice platilo na západě stejně jako na východě a jihu, že císař, král, faraon... byl „syn boží“, kterému se náleží čest. Obyčejný člověk a jeho život neměl oproti tomu žádný význam, nepočítal se. A přece je v první zprávě o stvoření v 1. knize Mojžíšově psáno: „Učiňme člověka, aby byl naším obrazem podle naší podoby... Bůh stvořil člověka, aby byl jeho obrazem, stvořil ho, aby byl obrazem Božím, jako muže a ženu je stvořil.“ (Gen 1,26-27). Každý člověk - a pro tehdejší představy neslýchané – také každá žena je obrazem Božím, podle Boží podoby, nese v sobě boží život, který také po smrti dál žije, je tak jako císaři a faraoni „královský člověk“, kterému přísluší čest, a to i za hranice smrti.
Vyjádřeno současným obrazem to znamená, že každý člověk je cennější než například 100 vesmírných družic. On a jeho život jsou nezaplatitelné. Každý člověk je jedinečný a povolaný k věčnému životu. Tento pohled na člověka se v prvním (Starém) zákoně pomalu prosazoval, v druhém (Novém) zákoně a křesťanství vůbec se stal všeobecnou myšlenkou a překračujíce hranice „křesťanského světa“ vedl k formulování „lidských práv“. Ta jsou sice v politickém životě stále znovu znevažována a překračována, ale dosud mají u všech mezinárodních společenství platnost, takže je v jejich jménu možné protestovat a nabízet pomoc proti všem formám snižování lidské důstojnosti. |
|
4. Vzájemná úcta v raném křesťanství
Obzvláště intenzivně byla rovnost všech před Bohem žita v prvotní církvi. Jedna z rozhodujících změn skrze křest ze „starého“ k „novému člověku“ spočívala v přijetí na základě víry této nové rovnosti, která má své kořeny v jednotě každého pokřtěného s Kristem. Toto se dá přiblížit následovně: Před křtem žil např. vzdělaný Říman v přesvědčení, že má „dignitas“ = důstojnost, hodnost kvůli svému vznešenému sociálnímu původu, svým schopnostem, svým pozemkům a majetku a díky své morální integritě. A díky této své „dignitas“ očekával „honor“ = „čest, úctu“, která se mu měla prokazovat.
Při křtu odložil spolu se svou minulostí i tento nárok na úctu pocházející z ohledu na jeho původ a zásluhy. Křtem získal novou čest, jmenovitě být synem/dcerou Boží. Tato nová čest nespočívala ve vlastních zásluhách. Byla mu ve křtu darována, čest být„syn/dcera Boží“ a „bratr/sestra Ježíšova“ - skrze spásonosný čin Ježíše Krista ještě konkrétněji než skrze stvoření. To je neuvěřitelná důstojnost/hodnost. Nebyla ale dána pouze jednomu člověku, nýbrž všem, kteří byli pokřtěni, někdy také vlastnímu otroku. Všichni pokřtění, všichni, kteří nesli jako křesťané jméno Krista, všichni sjednocení s Kristem, zažívali sami sebe jako bratři jednoho společného otce. Slovo „bratr“ pro spolukřesťana má původ v raných křesťanských společenstvích. Bylo to jakoby čestné jméno pro každého pokřtěného, kterému se tzv. pohané vysmívali. Jak může římský senátor nazývat řemeslníka „bratře“? Křesťané naopak prožívali toto Bohem darované bratrství jako úžasnou novou skutečnost.
Pavel jí byl zcela naplněn, když říká: „Bůh nikomu nestraní“ (Řím 2,11, Ef 6,9). A my můžeme dodat: tak jako všude ve světě, ve kterém se dělají rozdíly mezi lidmi. V listu Galatským říká Pavel: „Není už rozdíl mezi židem a pohanem, otrokem a svobodným, mužem a ženou. Vy všichni jste jedno v Kristu Ježíši“ (Gal 3,28). To není samozřejmě míněno doslovně – přirozeně že existuje rozdíl mezi židy a řeky, otroky a svobodnými, muži a ženami. Rozdíly jsou dokonce i ve skupině mužů a ve skupině žen ... Rozdíly schopností a osudů vždy zůstávají. Co se však křtem změnilo, je přesvědčení, že tyto rozdíly nejsou důležité. Staly se bezvýznamnými tváří v tvář společné přináležitosti ke Kristu, přičlenění do jeho Těla, ve kterém mají všichni podíl. Proto vyslovuje Pavel v listu Římanům: “V úctě dávejte přednost jeden druhému.“ (Řím 12,10)
Toto vědomí darované, nové rovnosti v Kristu bylo v prvotní církvi opravdu silné a určující. Sice to nezměnilo společenské poměry, křesťanství nezrušilo otroctví, ale bylo stvořeno nové ovzduší vzájemných vztahů. Tak píše Pavel Filemonovi: „Prosím tě za svého syna, kterému jsem dal život ve vězení, Onezima ... Snad proto byl na čas od tebe odloučen, abys ho měl navěky – ne už jako otroka, nýbrž mnohem více než otroka: jako milovaného bratra. Když se jím stal mně, oč více jím bude tobě před lidmi i před Pánem.“ (Fil 10.15-16)
Jakmile je otrok, cizinec, bezdomovec, ten „jiný“ vnímán jako bratr/sestra, končí dívání se „spatra“, dojde k pohledu z oka do oka – na jedné rovině a tím k setkání člověka s člověkem. |
 |
|
5. Vzájemná úcta v Řeholi Benediktově
Sv. Benedikt bere ve svém mnišském společenství vážně ideál rovnosti všech křesťanů vytyčený prvotní církví. V klášteře na Monte Cassinu byli vzdělaní, vznešení a bohatí Římané stejně jak nevzdělaní Germáni a Hunové, kteří se ani sami neuměli podepsat. Benedikt chce, aby tyto sociální rozdíly nehrály v jeho klášteře žádnou roli. Doslovně říká: „Vysvěcený (kněz nebo jáhen) si dá pozor, aby nebyl povýšený nebo pyšný, a neopovažuje se dělat nic, co by mu opat neporučil. Ví, že právě on se má podřídit řeholní kázni mnohem více.“ (RB 62,2-3)
Avšak Benedikt zavádí jiné, nové pořadí, podle hodiny povolání do kláštera. Bůh sám a ne člověk určuje, kdy povolá člověka ke klášternímu životu. Ale ten, kterého zastihlo povolání dříve, je – nezávisle na svém věku nebo jiných kritériích – nadřazen tomu, který povolání obdržel později. Pořadí povolání určuje v klášteře místo, které má každý jednotlivý mnich v chóru (kostele) a v refektáři (u stolu). V této souvislosti mluví Benedikt o „starších“ a „mladších“, přičemž starší jsou ti dříve povolaní a mladší jsou ti povolaní později. Od nich očekává rozdílné postoje. Říká „Mladší až tedy ctí starší, starší ať milují ty mladší.“ (RB 63,10)
Zde se objevuje u „mladších“ slovo „ctít“. Ti, kteří jsou v klášteře noví, se mají naučit kultuře uctivého vzájemného kontaktu a zdvořilého chování, např. vstát, když vstoupí někdo starší, oslovovat starší plným jménem aj. Starší mají oproti tomu mladší nejen ctít, ale i „milovat“. Zde se stává zřejmým to, co jsme už jednou řekli - úcta je základní formou lásky. Když někoho ctím, prokazuji mu čest, poznávám a respektuji jeho hodnost, chovám se k němu dobře, ale zůstává mezi námi určitý odstup, jak to pro nově příchozího přiměřené. Když oproti tomu někoho miluji, zříkám se tohoto odstupu, otevřeně se k němu obracím a tím jsem sám/sama zranitelný/á. Od starších a zralých mnichů očekává Benedikt tento postoj lásky, který mladšího samozřejmě ctí coby stejně tak od Boha povolaného, ale také se mu otvírá a srdečně přiklání, určitým způsobem se mu vydává všanc, aby mohl vrůst do skutečnosti „invicem“ – vzájemnosti úcty a lásky.
Benedikt je přesvědčen o tom, že „honorare“, „ctění“, které se náleží všem lidem, se v průběhu klášterního života promění v pohyb lásky. To vyslovuje v následující větě: „Mniši mají s vroucí láskou projevovat tuto druhou horlivost: V uctivosti mají předcházet jeden druhého...“(RB 72,3-4) Ve slovech „předcházet jeden druhého“ je míněn aktivní a k druhému směřovaný pohyb, který je učiněn dobrovolně, s radostí a celým srdcem. Je to ale pohyb lásky, která je potom také připravena: „tělesné a mravní slabosti (spolubratra) snášet s největší trpělivostí“ (RB 72,5), jak Benedikt bezprostředně navazuje v kapitole 72. Taková láska není možná bez respektu a úcty před druhým.
Benedikt nejdřív doporučuje konkrétní, poměrně snadno uskutečnitelné formy vzájemné úcty. Dělá to ale s důvěrou, že mnich v průběhu svého klášterního života odkryje nové formy vzájemné úcty, které se budou stále méně točit kolem jeho vlastní osoby, budou stále více sycené vnitřní pozorností a obrácení se k druhým a čím dál silněji budou přijímat povahu vzájemné lásky.
6. Úcta v vzájemná úcta v životě křesťanů
Výše vyslovené přirozeně platí pro všechny křesťany. „Ctít všechny lidi!“ je platné opravdu vůči všem lidem, protože lidé, stvoření Boží, jsou stvořeni podle Jeho obrazu. Platí stále, i v případě, kdy je druhý člověk natolik zraněný těžkým osudem a zaplete se se zlem natolik, že se Boží jiskra v něm ukrytá už nedá spatřit. Bůh má moc ji znovu vzkřísit, nejpozději po smrti – když to ten člověk dovolí. Co se zde odehrává mezi Bohem a takovým člověkem není naše věc. Tak dlouho jak člověk žije zde na této zemi platí, že se k němu má přistupovat s úctou, která mu náleží jako stvoření Božímu.
Když spolu křesťané sdílejí životy v povolání, přátelství, manželství nebo klášterním společenství, mělo by výt „invicem“ vzájemné úcty stále znovu možné a v průběhu života růst. Na druhou stranu nezřídka zažíváme, že na tomto místě selháváme. Možná spočívá naše častá chyba v tom, že my lidé často právě své nejbližší příliš málo ctíme, přehlížíme je, a snad je dokonce i ponižujeme.
|
|
