Sr. Anežka - Život v Boží přítomnosti

Přepočítávám... (duchovní „navigace“) 

Jedním ze základních postojů benediktinského života je „život v Boží přítomnosti“,  jde tedy o snahu neustále si Boží přítomnost uvědomovat, stavět do ní své smýšlení, jednání, mluvení. Nejlépe nám to vystihují úryvky ze SZ o tom, jak lidé chodili s Bohem jako např. Noe nebo Abrahám, kterému Bůh říká: „Choď stále přede mnou a buď bezúhonný.“ (Gn 17,1)

To je ovšem platné i pro každého věřícího, neboť jednou ze základních pravd naší víry je víra v Boží všudypřítomnost a vševědoucnost. Dalo by se to nazvat jakýmsi „smyslem pro Boha“, který při pohledu do minulosti vzbuzuje naši vděčnost, při pohledu do budoucnosti zase naši naději na Boží pomoc.

Pro život v Boží přítomnosti je však, jak už ze samého slova vyplývá, důležité pozorné prožívání a přijímání přítomnosti. Znamená to vědomě vnímat, co se děje, a přemýšlet, co mi tím Bůh chce říct, na co mě chce upozornit, co chce, abych v dané chvíli řekla, udělala nebo neudělala. Sv. Benedikt se snaží ve své řeholi v kapitole o pokoře vést své bratry k takové pozornosti a bdělosti, aby nikdy nezapomněli na Boha a měli stále na paměti Boží přikázání. Jak žít nejlépe v Boží přítomnosti nás může naučit Ježíš Kristus. Aby Ježíš mohl být sám s Otcem, odcházel často do samoty a tam se modlil. Chvíle modlitby byly jistě mimořádnými okamžiky společenství Ježíše se svým Otcem v nebesích. I my máme zkušenost nebo možná spíše pocit, že Boží přítomnost jsme schopni nejvíce vnímat, když se vzdálíme každodennímu světu, rozruchu, abychom našli vnější i vnitřní klid potřebný k modlitbě. Benedikt připomíná, že v Boží přítomnost máme věřit bez pochyb zejména tehdy, když se účastníme služby Boží – tedy Liturgie v celé její šířce a hloubce. Máme si současně také uvědomit, že zpíváme před Bohem a před jeho anděly a v tom případě bychom se měli chovat tak, aby naše mysl byla ve shodě s naším hlasem. To neznamená vnímat každé jednotlivé slovo breviáře, ale snažit se o určitou spojitost a harmonii mezi tím, co se zde modlím, a mezi tím, co žiji a jak jednám během celého dne, jaké jsou moje tužby a rozhodnutí. V důsledku toho liturgie zahrnuje i celý náš další život, nejen hodiny modlitby.

Ježíš byl spojen se svým Otcem v každé chvíli jeho pozemského života. Z toho vyplývá, že prožívání Boží přítomnosti se neomezuje zdaleka jen na chvíle modlitby a mše svaté, ale na každou hodinu a minutu mého života, na každou situaci, kterou prožívám, jak říká text Písma svatého: „...v něm (v Bohu) žijeme, pohybujeme se a jsme“ (Sk 17,28). Správné chápání neustálé Boží přítomnosti nespočívá v tom, že věřím, že mě Bůh neustále pozoruje, jak co dělám, z toho bychom měli pocit pouze nějaké vyšší kontroly nad sebou. Naše pojetí Božího všudypřítomného pohledu je nejspíš spojeno s tím, co cítíme ve svědomí nebo v srdci. Pokud cítíme, že děláme něco, co není v pořádku, vzbuzuje v nás vědomí Božího nebo i každého lidského pohledu obavu nebo strach, aby to někdo neviděl. Když však víme, že jednáme správně, že se na nás dívá někdo, kdo nás miluje, snažíme se naopak jeho pozornost svým chováním přitahovat. Jen tak budeme schopni si při uvědomování Boží přítomnosti do tohoto vztahu k Bohu vložit i své srdcem své city, svou důvěru, jde vlastně o snahu neustále být ve spojení s Bohem, ať už při modlitbě nebo při jakékoliv jiné příležitosti.

 

Právě osoba a život Ježíše Krista, jak nám ho zachycují evangelia, nám může nejlépe vysvětlit, o co při tom životě v Boží přítomnosti vlastně jde. Ježíš je zrozen z Otce, je výrazem Boží podstaty (Žid 1,3) nebo jak předpověděl prorok Izaiáš, je Ježíš oním Emmanuelem, Bohem s námi. Ježíš žije z toho, co dostává od Otce – sám říká, že jeho pokrmem je činit vůli Otce. Celý jeho život je podřízen Otci a k němu je nasměrován. Od Otce vychází a k Otci se zase vrací, neustále doprovázený Božím Duchem, který ho jednou vede do samoty na poušť, podruhé před zástupy lidí, aby jim vyprávěl o Božím království, o dobrotě, o milosrdenství, ale i spravedlnosti Boha Otce.  Při Ježíšově křtu v Jordánu čteme, jak se z nebe ozval hlas: „To je můj milovaný Syn, v něm mám zalíbení.“ (Mt 3,17) Totéž vyslovuje Bůh nad každým člověkem v momentě přijetí svátosti křtu, pak tedy můžeme Boží všudypřítomnost vnímat jako Boží náklonnost k člověku, jako Boží touhu být neustále s tím, koho stvořil z lásky a pro lásku a skrze svého Syna Ježíše Krista vykoupil, a proto mu na nás tak záleží. V tom smyslu pak můžeme přijímat jako dar to všechno, co právě vidíme, že Bůh pro nás stvořil a teď v tomto okamžiku čeká, jaký vztah si k dané osobě, věci, situaci vytvoříme. Pak budeme možná snáze vnímat v tom, co nás potkává, že se právě tímto způsobem chce se mnou setkat Bůh, vždyť Ježíš je přítomen v každém člověku a vše stvořené má své místo v Božích plánech, jinak by to Bůh nestvořil. Právě díky Ježíši můžeme žít v Boží přítomnosti daleko plněji než starozákonní proroci či patriarchové, vždyť celý Starý Zákon směřuje ke Kristu a k jeho dílu vykoupení a obnovení. Pak si uvědomíme, že bez Boha se neděje skutečně nic, že vše, co nás potkává a jak my na to reagujeme, je nějakým způsobem v tom celosvětovém plánu spásy od počátku světa zahrnuto, i když nechává zároveň člověku plnou svobodu, aby mohl jednat, jak právě myslí, že je správné jednat, nehledě na to, zda je to shodné s Božími plány nebo není. Ovšem za to, co člověk nakonec udělá, nese před Bohem zodpovědnost, proto je důležité vychovávat v sobě onen smysl pro Boha, pro vnímání toho, co je dobré a správné, co pro nás Bůh připravil, abychom vykonali, jak říká sv. Pavel v Listu Efesanům „...jsme přece v Kristu stvořeni k tomu, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil.“ (sr. Ef 2,10). Jedinou smysluplnou motivací našeho jednání je chtít dělat to, co teď ode mne chce Bůh, uskutečnit to, co on pro mě připravil.

 

Konání těchto dobrých skutků však nepřijde samo od sebe, potřebuje náš vědomý souhlas, naše rozhodnutí danou věc udělat tak nebo jinak. Často ale nevíme, jak se správně rozhodnout a v čem je skutečně Boží vůle. Někdy je třeba dlouhého času a modliteb než člověk pozná, co je vůle Boží. Možná předbíháme Boží plány, není ještě pro nás vhodný čas, nejsme na něco dost zralí, možná se ptáme na Boží vůli špatně. Je však jisté, že poznání Boží vůle záleží především na tom, zda ji skutečně poznat chceme. Někdy se Boha na jeho vůli jakože ptáme, ale ve skutečnosti spíše očekáváme potvrzení našich představ, plánů. Prvním krokem k poznání Boží vůle je tedy ochota udělat to, co Bůh ode mě chce, prostě se mu bezvýhradně svěřit do rukou a nechat se jím vést s tím, že předem souhlasím s tím vším, co Boží plán s sebou přinese. Dalším krokem je zájem o Boží vůli, vyptávání se Boha, co ode mě očekává dnes, právě teď. Od okamžiku našeho probuzení do dnešního dne jsme už udělali mnoho rozhodnutí, zkusme proto ve chvíli ticha po tomto setkání popřemýšlet, co jsem dnes udělala za rozhodnutí a zda byla správná, ve shodě s Božími přikázáními, radami, ve shodě s jednáním a v duchu nauky Ježíše Krista nebo jsme se řídili jen nutností, či spíše našimi pocity, prospěchářstvím... Dalším krokem je plnění toho, co jsme rozpoznali jako vůli Boží. Bůh většinou dává poznat svou vůli postupně, po jednotlivých krocích. Další krok nám neukáže, dokud neuděláme ten předchozí. To samozřejmě předpokládá velkou důvěru v Boha, v jeho prozřetelnost. Při pohledu zvenku se může zdát každý z těchto kroků velmi těžký. Ale pro toho, kdo udělal už ten první krok dobrovolně a s plným vědomím, do čeho se pouští, ten ví, že je celá věc v rukou Božích a nepociťuje nejistotu a obavy tak, jako ten, kdo si nechává otevřená „zadní vrátka“ nebo tohoto kroku není schopný.

Při našich rozhodováních jsme vedení tím, co je pro nás důležité, jaké jsou naše hlavní cíle a hodnoty. Abychom se uměli správně rozhodovat, abychom se nechali vést k tomu nejdůležitějšímu cíli našeho života, k Bohu, posílá nám Bůh na pomoc svého posla, anděla, mohli bychom říct Anděla Strážného. V Knize Exodus čteme: „Hle, posílám před tebou posla, aby tě opatroval na cestě a aby tě uvedl na místo, které jsem připravil. Měj se před ním na pozoru, poslouchej ho a nevzdoruj mu, poněvadž v něm je mé jméno“ (srov. Ex 23, 20,-21). Z toho vyplývá, že nejdeme po našich životních cestách sami, že máme průvodce, který nám má pomoci dospět na místo, které pro nás Bůh vyznačil, připravil. Ale záleží na tom, zda jsme schopni se tomuto průvodci svěřit a zda jsme ochotni mu naslouchat, nakolik jsme schopní s ním spolupracovat při plnění Boží vůle s námi.

Někdy si zcela jasně uvědomujeme, že nás napadla nějaká myšlenka a teď začneme zkoumat, zda je dobrá, použitelná, reálná nebo zda je to jen výplod fantazie nebo možná dokonce pokušení. Myslím si, že právě ty nápady, o kterých víme, že jakoby nepocházejí z naší hlavy, jsou vnuknutí Boží nebo naopak pokušení Zlého. Záleží jen na tom umět je rozlišit a podle toho se rozhodnout, jak zareagovat. A právě zde nám může být náš ochránce anděl hodně pomoci. O tom, že nejde jen o lidovou zbožnost vůči andělům, ale skutečně o průvodce Božího, jasně mluví výše uvedený text z knihy Exodus: „...poslouchej ho a nevzdoruj mu, poněvadž v něm je mé jméno“. Jméno Boží zde znamená totéž co přítomnost Boha samotného. To znamená, že zde jedná a mluví k nám opravdu sám Bůh prostřednictvím svého posla, anděla. Někdo dokonce řekl, že anděl, daný nám na ochranu, je personifikovaná myšlenka Boha na člověka. Jak ho posloucháme a necháme se jím vést, záleží na každém jednotlivci. V jiném žalmu zase čteme: „Bůh dal svým andělům o tobě příkaz, aby tě chránili na všech tvých cestách. Na rukou tě budou nosit, aby sis o kámen neporanil nohu. Po lvu a po zmiji budeš šlapat, pošlapeš lvíče i draka.“ (Ž 91,11-13)

 

V dnešní době je moderní řídit se při cestě autem navigací, tzv. GPS systémem. Neznáme-li dobře cestu, kudy dospět k cíli, stačí zadat buď zeměpisné souřadnice daného místa nebo adresu. Můžeme si dokonce nastavit, zda chceme k zadanému cíli dojet nejkratší nebo nejrychlejší nebo nejpohodlnější cestou po široké dálnici a pak už jen stačí naslouchat hlasu z navigátoru a řídit se jím. Jednou jsme také takto cestovali do zahraničí s vypůjčenou navigací. Naše cesta byla z větší části poměrně jasná, ale chtěli jsme vyzkoušet, jak taková navigace funguje. Byla téměř bezchybná, dokonce i náhlé krátkodobé objížďky v ní byly aktualizovány. Problém byl trochu v tom, že byla přednastavena cesta mimo dálnici, a tak nás hlas paní při každém možném sjezdu z dálnice vybízel k opuštění dálnice. Když jsme se neřídili jejím pokynem, ozval se signál, při kterém se mi vždy vybavil obraz neposlušného dítěte, kterému vychovatel nebo rodič dá přes prsty, když si dělá po svém... Vždy nás pobavilo, když nám paní oznámila: „přepočítávám“, tzn.,  že bere na vědomí naše rozhodnutí a bude nás vést zase dál, aby nám při dalším sjezdu z dálnice oznámila totéž co už tolikrát. Později už nás přestalo bavit poslouchat stále totéž, takže jsme ji zapnuli až v samém závěru. Fungovala vskutku spolehlivě.

Po návratu z této cesty mě napadlo, že je to možná do určité míry obdobné s naší životní cestou. Jen nejsme schopni zadat cíl naší životní pouti, takže občas trvá léta, než vůbec rozpoznáme, co nebo kde by měl být cíl naší cesty. Také nám nechává Bůh možnost zvolit svou životní cestu i to, jestli zapojíme do našeho bytí a putování Boží navigaci nebo si pojedeme po svém. Je na nás, jestli se necháme vést k cíli, což znamená Bohu naslouchat,  něco pro něho riskovat, něčeho se vzdát ... nebo dáme přednost cestě podle svého aktuálního rozpoložení. Boží navigace a systém GPS mají společné to, že jsme neustále v jejich dosahu, že vidí, v jakém místě jsme, a právě podle toho dostáváme další pokyny. V Benediktově řeholi ve 4. kapitole „Nástroje dobrých skutků“ nám sv. Benedikt zanechává pokyn na cestě k Bohu – „být přesvědčen, že se na nás všude dívá Bůh“ (RB 4,49). Vzít na vědomí tuto Boží přítomnost při každém činu a řídit se Božím hlasem v nás znamená nechat se vést životem přímočaře k cíli, i když to neznamená, že půjdeme jen přímo a rychle dopředu. Při veškeré naší snaze se ovšem stane, že můžeme z této cesty sejít, možná jen na krátký čas, možná ale i tak, že se k cíli dostaneme zcela jinou cestou, než jakou jsme na začátku zvolili. A Bůh, protože respektuje naši svobodu, bude raději volit obchůzky nebo upravovat svůj plán podle momentální situace, případně ho úplně změní, takže už nebude tak ideální jako předtím. Zde by stálo za to připomenout příběh proroka Jonáše, kterému Bůh řekl, aby šel do pohanského Ninive a vyzýval lidi k obrácení od špatného života. Jonáš se však toho zalekl a odcestoval lodí zcela opačným směrem. Na moři zuřila bouře a všem hrozilo utonutí. Jonášovi bylo jasné, že je to kvůli němu, protože neudělal to, co od něho očekával Bůh. Věděl také, že aby se moře uklidnilo, musel být hozen do moře, a tím ztratit veškerou kontrolu nad svým životem. V tu chvíli už začínal jednat Bůh.

 

Jistě i nám někdy zaznívá onen varovný signál, že opouštíme zvolenou cestu, a ono „přepočítávám“, což znamená hledání nového řešení. Pro nás je důležité jednak vůbec zaslechnout nebo si uvědomit, že jsme někam odbočili od směru k Bohu, jednak je důležité i to slovo „přepočítávám“, které bychom mohli přirovnat ke slovu „ i tak tě neopouštím, jsem s tebou a respektuji tvé rozhodnutí, protože jsi plně svobodný člověk.“  Ano, Bůh bere naši svobodu vážně, i když se rozhodneme jinak, než by naše počáteční nasměrování vyžadovalo nebo předpokládalo. Zde vchází do hry Boží vševědoucnost. Bůh má řešení pro každou naši životní situaci, žádná pro něj není bezvýchodná, ale neznamená to, že bychom si proto mohli dovolit, co se nám právě lépe hodí a očekávat, že to Bůh přece ve své dobrotivosti přijme a zase nějak urovná. Nevždy je totiž ten návrat na správnou cestu jednoduchý, někdy už to není ani v našich silách. Jonáš musel strávit tři dny v břiše velryby a tam poznal svou maličkost před Bohem a neschopnost cokoliv udělat.

Na rozdíl od systému GPS, který si můžeme zapnout nebo vypnout, kdy se nám to hodí, a on nás vždy nějak vyvede na správnou cestu, funguje Boží vedení trochu jinak v tom smyslu, že jakmile se přestáváme nechat vést Božím hlasem, vzdalujeme se od něho vnitřně tak, že nad námi může převzít vládu jiný navigátor, který - ne že by byl schopnější nebo silnější než hlas Boží, ale je podbízivější, umí nabídnout lákavější věci po cestě, takže se mu člověk lehce poddává a nechává se tak často nepozorovaně od správného životního doprovoditele odvést. Pak už není leckdy schopen zachytit jemný a nevnucující se hlas Boží. Následkem je pak to, že časem zjistíme, že jsme vlastně zašli někam jinam, než jsme původně chtěli a než pro nás připravil Bůh. Vrátit se zpět na správnou cestu je pak mnohem složitější, protože jsme příliš ovlivněni špatnou navigací, která se snaží nás neustále od správné cesty odvádět.  Při rozlišování o jakou navigaci jde, zda je ze strany Boha nebo ze strany Zlého, který samozřejmě využívá různých našich slabostí a na ně apeluje, je třeba vnímat, jakým stylem se k nám tyto impulzy dostávají a co v nás vyvolávají, způsobují.  Sv. Benedikt v 7. kapitole o pokoře opět připomíná, že Bůh je přítomen i našim touhám a tělesným žádostem. Cituje zde 38. žalm „Ty víš, Pane, o každé mé touze“(srov. Ž 38,10). Benedikt nabádá chránit se před zlou žádostivostí, protože na prahu rozkoše stojí smrt. Proto Písmo připomíná: „Nedej se strhnout svými touhami“ (srov. Sir 18,30a).   Často je tomu tak, že umožňujeme rozvoj nezřízených tužeb tím, že jim věnujeme moc prostoru v našich myšlenkách. I zde Benedikt cituje žalmistu: „Bože, který zkoumáš srdce i ledví, ty poznáváš mé myšlenky už z dálky“ a další verš téhož 139. žalmu: „Smýšlení člověka je ti zjevné.“ (srov. RB 7,14-17) Benedikt podle vzoru zkušených mnichů radí, jak zacházet s myšlenkami, zvláště s těmi špatnými: dokud jsou ještě malé, rozrazit je o Krista jako o skálu, to znamená nedávat jim v našem nitru prostor ke vzrůstu tím, že se jimi začneme zabývat, diskutovat s nimi, to už je obvykle pozdě.

 

Podněty ze strany Zlého jsou zdánlivě přesvědčivější, logičtější, jakoby nic není problém, na všechno je podáno řešení, mají větší schopnost upoutat naši pozornost a vybízí k rychlému rozhodnutí. Už tím samým v nás vyvolávají určitý nepokoj, který však lehce přehlédneme, vždyť se nám nabízejí velké věci – podle toho, jaká je slabá stránka člověka. Mít všechno hned, za nízkou cenu a co nejvíce si užít. To je ona rychlá a pohodlná cesta bez námahy a pokud možno bez velkého přemýšlení k cíli. Tomuto klamu podléhá velká část naší společnosti.

Důležité je však vědět, že působení Ducha svatého a ducha Zlého se odlišuje podle toho, zda jsme v milosti posvěcující nebo ne. Pokud ano, pak v nás působení Ducha svatého a to, co cítíme, že máme udělat, prohlubuje pokoj, i když sama věc může být složitá a namáhavá. Naopak Zlý se nás snaží od uskutečnění dobré věci odvést, proto v nás vyvolává neklid, napětí, nedůvěru atp. Nejsme-li však v milosti posvěcující, je výše uvedené působení zcela opačné: Duch svatý se nás snaží vyburcovat a dostat z područí Zlého, a proto cítíme v srdci neklid, zatímco Zlý duch nám dává klamný pocit, že je vše „v pořádku“.

 

Důležitým ukazatelem jsou pak samozřejmě následky, ale to už je někdy pozdě. Obvykle jsou podněty, impulsy ze strany Boží méně vtíravé, méně nápadné, mají však současně vnitřní sílu, které nelze odolat, i když nepředstavují snadnou cestu. Třeba také zmínit, že nemusí být vždy Boží vůlí to, co nás bude stát nejvíce sil a odříkání, co je nejtěžší variantou. Bůh je někdy plný paradoxů – ta nejméně reálná a lidským rozumem pochopitelná verze je Boží verze.

 

Zkusme se teď ve chvíli ticha zamyslet nad minulým obdobím, jaká důležitá či méně důležitá rozhodnutí jsme v nich udělali, nakolik opravdově jsme se snažili hledat v nich Boží vůli a kam jsme dospěli. Možná jsme udělali chybné rozhodnutí kvůli svým slabostem nebo kvůli jiným lidem jsme jednali jinak, než jsme původně chtěli. Možná právě stojíme před nějakým rozhodnutím a nevíme, jak dál. Zkusme všechno toto hledání, naše otázky a nejistotu vložit do Božích rukou a nechat ho jednat, když opravdu chceme a snažíme se jemu naslouchat, dá nám poznat, co je správné, co a kde od nás očekává, co pro nás připravil.

 

MENU