sr. Jana Mlada OSB - ŽIVOT V PERSPEKTIVĚ SMRTI?

Jeden známý se se mnou podělil těmito myšlenkami a zároveň prosil o pár slov... „Jedu na pohřeb otce mého přítele. Měl 80let a zemřel během sbírání jablek v zahradě. Je to zvláštní... Jen Bůh zná čas a nejlepší hodinu. Z perspektivy smrti se někdy ptám, nakolik opravdu uvažuji o tom, že zdejší život skončí, že se změní, že mne čeká smrt? Asi mi to moc nedochází. Nemohu říct, že by ve mně byl strach ze smrti. Tím víc se však ptám, zda to neznamená, že můj život je jen povrchním? Memento moris – pamatuj na smrt, pamatuj, že zemřeš. Ale já asi nepamatuji na to, že zemřu...”

Svatý Benedikt ve své Řeholi (RB) v kapitole s názvem „Nástroje dobrých skutků” píše: „Denně mít před očima svou smrt.” (RB 4,47) Při té příležitosti se mi připomíná rovněž to, co se modlíme v kompletáři (breviář - modlitba před spaním): „Bože, v Tebe důvěřuji, do Tvých rukou svěřuji svůj život”. Pokud sáhneme do původního textu Žalmů, ze kterých je tato modlitba sestavena, najdeme tam: „Já však, Hospodine, důvěřuji Tobě... Svého ducha kladu do Tvých rukou.” Ž 31,15a.6a . Můžeme tedy říci, že zde jde především o důvěru. To je nejdůležitější! No a potom zde mohu zacitovat také tzv. Simeonovo kantikum: „Nyní můžeš, Pane, propustit svého služebníka...” Lk 2,29. Tato slova se pro nás mohou stát rutinou, pokud je opakujeme každý den. Myslím si však, že pro nás mají být nejen připomenutím smrti, ale – a možná především – mají být pro nás také přípravou na smrt. Má to být pro mne otázkou, zda jsem připravena dnes stanout před Pánem tváří v tvář. A možná to má být také otázkou, zda čekám na toto setkání... Smrt nemá vzbuzovat strach. Ačkoli i já přiznávám, že se bojím samého momentu smrti, protože si nemohu být jistá, zda v poslední chvíli „nezradím”. I přesto by zde měla být důvěra, že On nedovolí, aby se tak stalo – „Ježíši, důvěřuji Ti”! V tom případě se smrt stane setkáním s Milovaným, setkáním, které již nebude mít konce. A to má být cílem našeho života, k tomu máme směřovat. Nebo snad ne? Máme vyhlížet smrt, očekávat ji, protože právě ona bude nejradostnějším momentem našeho „života” – a to je možná paradoxem... Musím však říct, že je pravdou, co jsi napsal: „Jen Bůh zná čas a nejlepší hodinu.” Kéž bychom měli tu důvěru. A možná ještě jeden aspekt: Kněz se během každé mše sv. modlí tato slova: „S duší pokornou a se srdcem zkroušeným prosíme, Bože, abys nás přijal: ať se dnes před tebou staneme obětí, která se ti zalíbí.” Pouze Bůh může něco takového učinit. Jen On ji – naši oběť - může proměnit tak, aby se Mu opravdu zalíbila. A On to také činí. Myslím, že naším úkolem je „žít v perspektivě smrti“ – být si vědomi toho, že ve skutečnosti nevíme, zda se zítra probudíme. A tak se musíme každý den svěřovat Pánu a vše činit jako „neužiteční služebníci“. Tento postoj nás povede k tomu, abychom se v pokoře postavili před Pána. Povede nás to k vědomí, že „bez Něj nemůžeme činit nic“ a jsme ničím (nejde o pocit méněcennosti, ale o pravou pokoru). Přesto však máme úkol, který můžeme vyplnit pouze my. A to je opět neuvěřitelným Božím tajemstvím. Pro mne to znamená, že pokud se opravdu smrt stane momentem, kdy se setkám s Pánem a již nebude nic, co by nás dělilo, budu vyhlížet a očekávat s radostí tento moment. V polské liturgii věčných slibů u benediktinek v jednu chvíli sestra říká: „Hle, přicházím s radostným srdcem, chválím Boha a chci vidět Jeho Tvář. Pane, nezklam mne, ale jednej se mnou podle Tvé dobroty a podle Tvého velkého Milosrdenství.“ Myslím, že tato slova mohou platit pro nás všechny.

Zamyšlení

Menu